středa 8. prosince 2010

Sv. Ambrož průvodce adventem

I když je již advent v plném proudu, může být pro nás příklad života svatého Ambrože zajímavým tématem k přemýšlení a prožívání adventní doby. Nemusí jít jen o známý výrok „vezmi a čti,“ ale také o celkové svědectví jeho života. Zařazení svátku na 7. prosinec, tedy přibližně do první čtvrtiny doby adventní, jistě není náhodné.

úterý 9. listopadu 2010

Jaký je úkol křesťana v dnešním světě?

Již Druhý vatikánský koncil se snažil odpovědět na otázku, jak by se měla církev proměnit tváří v tvář nové době. Přišla s celou řadou konkrétních teologických poselství, kterými se do života církve pokusila vtáhnout laiky, obnovit vztah k Písmu i církvi jako takové. Přesto je k tématu jistě co dodat. Pokud se budeme ptát na to, co by měl člověk v dnešním světě dělat, dostali bychom od Tomáše Špidlíka jednoduchou odpověď – posvěcovat svět. 
Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobnosti a ruští autoři správně upozorňují na to, že čím je člověk dokonalejší, tím je podobnější Bohu. Zdokonalování lidství se tak děje v rovině růstu podobnosti s Bohem. Serafím Sarovský i Teofán Zatvornik používají příměr se šaty – člověk chodí v šatech po ulici i do práce a ty se zašpiní, ať se snažíme sebevíce. Je proto potřebné tyto šaty vyprat – obnovit jejich původní lesk.
Ruští autoři si dále všímají toho, jaký je rozdíl mezi diamantem a uhlím. Oba jsou chemicky identičtí, avšak je mezi nimi velký rozdíl. Diamant je krásný, uhlí nikoli. Vysvětlení se zdá být prosté – diamant není krásný sám ze sebe, ale tím, že odráží světlo. Stejně tak člověk nikdy nedosáhne vlastní dokonalosti sám ze sebe, nýbrž tím, že bude odrážet světlo Boží. Jedná se o takové světlo, které ale nevychází z vnějšku, ale pramení v nitru člověka, v jeho srdci. Tímto způsobem jsou malovány také ikony. Ostatně i v lidové mluvě můžeme slyšet, že z někoho vyzařoval pokoj. Jedná se právě o světlo, jež pramení v srdci skrze Ducha a prozařuje ven. Člověk tak odráží velikost svého Tvůrce.
Výraz posvěcovat svět není něčím novým, vychází z Kristova vybídnutí i velkého misijního příkazu. V termínu dále pokračuje ve druhém století svatý Irenej, který hovoří o tom, že život člověka má být liturgií srdce – každý dobrý skutek je přípravou chrámu v nitru člověka, každá bolest pak může být na oltáři srdce proměněna, dána v rány Krista. S tímto pojetím pak operují i další autoři a konec konců ji odráží i jeden z ústředních teologických pojmů pravoslavné liturgie – andělská liturgie, tedy účast na činnosti andělů, kteří jsou blízko Bohu a mohou na něj patřit přímo. Pravoslaví tento přístup spatřuje v ikonách, které jsou oknem do nebe.
Ivanov se zabýval kulturami starověku a položil si otázku, čím to, že mezi všemi mocnými národy a vyspělou kulturou Řecka, Egypta či Říma přežila jen kultura židovská. Čím to, že se milióny lidí denně modlí žalmy, čtou Starý zákon a nikoli velkolepá řecká díla, která jsou živá jen muzejní či vědeckou expozicí? Autor nachází východisko v tom, že do židovské kultury vstoupil Kristus – v něm je celá kultura stále živá, každá kultura, která chce přežít, musí být tedy kristologická.
V čem tedy spočívá ono posvěcování světa? Západ Východu vytýká, že nemá dostatečnou úctu k svátostem, Východ Západu zase, že nevnímá cenu osobní modlitby. Posvěcovat svět znamená činit jej kristologickým v nejširším slova smyslu. Posvěcovat svět je možné jen úzkým spojením života s modlitbou. Nic nepůsobí prázdněji než „křesťanský život“ žitý bez modlitby. Skrze modlitbu se stáváme Bohu podobnější. Evagrinus z Pontu říkal, že teologie je kontemplace Trojce – tedy že každá modlitba je teologií, participací na životě Trojce.
Klíč k aktivnímu posvěcování světa je možné vidět ve známém Dostojevského výroku z knihy Idiot: „Krása spasí svět.“ Krása je viditelnou a hmatatelnou rezonancí Boží přítomnosti ve světě. Krása je spojena s modlitbou jako nerozdílný celek. Křesťan, který chce posvěcovat svět, musí milovat krásu, musí ji vyhledávat i tvořit. A to v nejširším smyslu slova. Každý je povolán ke kráse a každý má skrze modlitbu šanci posvěcovat, proměňovat svět. V tom bezesporu spočívá hlavní úloha křesťana v dnešní době.

Drobné mince

si většina z nás považuje za běžné, samozřejmé a normální to, že v kostelích vhazuje mince či bankovky do košíků či pokladniček. Každý si je dobře vědom, že stavbu je potřeba opravovat, za něco se musí topit, svítit a že ani chléb a víno zdarma nejsou. Pravidelný příspěvek na kostel pro nás má rozměr spíše funkční než teologický. Nasnadě je tedy otázka, jak je to s teologickým významem příspěvků na kostel.
Na počátku je nutné říci, že praxe se liší jak mezi církvemi, tak mezi jednotlivými farnostmi. V interpretaci se tak není možné opřít o žádný jednotný rituál. Někde se vybírá během bohoslužeb po přímluvách, jinde lidé házejí peníze do pokladniček automaticky přede mší, na některých místech vybírají peníze ministranti, někdy lidé, tak říkajíc v civilu, čas od času se košík sám proplétá mezi věřícími. Pro každou tuto formu je jistě netěžké nalézt zajímavé teologické vysvětlení i funkční oporu. Existuje ale něco, co všechny tyto způsoby spojuje?

V Písmu čteme o vdově, která dala více než všichni ostatní a přitom vhodila jen dvě drobné mince do chrámové pokladny. Důvod překvapeným učedníkům vysvětluje přímo Ježíš, který říká, že ona dala ze svého nedostatku. Tím, že dala více, než mohla, se plně odevzdala do Boží dobroty a prozřetelnosti. Přestala spoléhat na sebe, ale svou naději vložila do Hospodina. Jinde čteme, že Bůh miluje radostné dárce. Ty, kteří nedávají z povinnosti, ale z lásky v opravdové radosti k lidem i k Pánu.
Peníze, které dáváme, jsou tedy projevem naší lásky k církvi, lidem i k Bohu. Kdo by nepřispěl na chudé, opuštěné, bezbranné či bez domova? Kdo by neměl radost, že na něm se naplňují evangelijní blahoslavenství? Koho by nepotěšilo, že příspěvkem na opravu kostela mohl udělat něco k větší cti a slávě Boží? Možná nevíme vždy přesně, na jaký účel ty které peníze jdou, ale pozvání církve k participaci na blahoslavenstvích je přinejmenším velkou výzvou a velkou radostí.

Ne vždy máme ve svém okolí někoho opravdu potřebného, jsou lidé, kteří nedokáží snadno najít cestu k osobnímu kontaktu s druhými, ale to neznamená, že by měli menší lásku. První teologickým rozměrem sbírek v kostele je tedy přirozená potřeba společenství k charitativní a oslavné činnosti lásky, do které se může zapojit každý, kdo se účasní liturgie. Není to tedy proces podobný výběru daní, chladný a sterilní, ani bychom neměli po ministrantech chtít, aby říkali ono známé „Pán Bůh zaplať,“ protože peníze dáváme sami od sebe, ze své lásky a budeme to my, kteří budou moci říkat, že ošatili nahého a nasytili hladového.

Druhým rozměrem je postoj duchovního života. Ten má být plný pokání, které se projevuje modlitbou, almužnou a postem. Před slavením eucharistie dodržujeme alespoň hodinový půst, během liturgie se modlíme, ale rozměr almužny by nám chyběl. Ani jedna z trojice kajících činností není větší či menší než druhé. Z modlitby bez postu se stává filosofické bloudění mysli, z postu bez modlitby prázdné gesto, modlitba a půst bez almužny mohou snadno vést k farizejskému pokrytectví. A zde přichází služba církve, která nabízí prostor pro dobrovolnou, radostnou almužnu. Opět jde o službu nikoli směrem od věřících, ale k věřícím.

Při mši během okamžiku dostáváme před oči biblické "Pomni, že prach jsi a v prach se navrátíš" zvážení toho, co je pro nás důležité a šanci zbavit se alespoň symbolicky části svého majetku. Příležitost odříci si zmrzlinu či večeři v restauraci pro dobro druhých. Ne v podobě nějakých abstraktních úvah, ale v běžném gestu, ve skutečnosti, která je nám prakticky připomínána téměř při každé liturgii.
Darování drobné mince může být pro nás impulsem k zamyšlení, podpoře dobré věci a zdrojem radosti, že skrze nás mohlo vzniknout něco krásného. Někdy máme pocit, že se zvonění peněz do liturgie nehodí, že zde ruší a rozptyluje. Ale může láska rozptylovat od modlitby? Vždyť Bůh je láska, jak říká apoštol Jan. A také nám může připomínat, že liturgie není z jiného světa, hodina za týden, kdy se vše děje zvláštním způsobem, ale vůbec to nezasahuje do našeho života. Darování peněz vytváří spojení se závěrečným Ite missa est, tedy výzvu a připomenutí toho, co říkal již svatý Irenej, že každým dobrý skutkem ve svém srdci konám liturgii, že můj postoj křesťana by se měl vždy odrážet v běžném každodenním životě.

Někdy slyšíme, že se lidé dívají na vybírání peněz s jistým opovržením, jako na něco, co se nehodí k vnímání liturgie, co vytváří obraz hamižné církve, která chce od lidí jen brát. Je zřejmé, že jejich motivace k takovým úvahám nemusí být špatná, že jich postoj je myšlen vším přesvědčením dobře, ale že je zamířen špatným směrem. Darování drobné mince při mši je pro nás možností, jak se stát blohoslavenými, jak vyjádřit svoji lásku, jak učinit někoho radostným, jak si připomenout, co v mém životě je a co není důležité. Nenechme se o tuto příležitost připravit a buďme těmi radostným dárci, které má Bůh rád.

Jaké jsou evangelizační možnosti dětských táborů?


V období letních táborů je jistě dobré se zamyslet nad tím, jaké jsou evangelizační možnosti těchto aktivit a jakým způsobem k nim přistupovat. Představují totiž možnost, jak citlivě a nenásilně přistoupit k hledajícím mladým lidem. Jakou cestu ale zvolit? A je vůbec etické „manipulovat“ táborníky do oblasti víry?


Jistě je na počátku nutné zodpovědět otázku etičnosti případného pastorálního či evangelizačního působení na táborech. Situace je totiž poněkud odlišná od běžné misijní činnosti. Předně tím, že mladý člověk nemá kam před takovou činností utéci, pak také tím, že vedoucí tábora či instruktor je v nadřazeném postavení vůči účastníkům. Jaký tedy zaujmout postoj? Myslím, že odpověď ve své teologii podává kardinál Špidlík – na prvním místě musí být člověk. Středem člověka je srdce. Přístup, který bude veden láskou k druhému, nemůže být neetický, pakliže bude respektovat druhou osobu. Nemůže se jednat o nějakou deformovanou podobu lásky, ale o její nejčistší a nejhlubší prožití, které má zdroj a obraz v životě Trojice.


Tento přístup také determinuje užité metody. Nejde v něm v prvé řadě o to, co druhému říkáme, o diskusi plnou argumentů a logických konstrukcí, kterými většina z nás snadno dotlačí mladého člověka do slepé uličky, ale o postoj zcela opačný. O svědectví vlastního života, na kterém bude vidět ona přidaná hodnota, kterou lze těžko popsat slovy, ale která by z věřícího měla vyzařovat. Jeden egyptský mnich to poněkud nešikovně vyjádřil takto: „Každá bytost má animální duši, každý člověk má navíc duši, která souvisí s jeho lidstvím a křesťan má ještě ducha, který mu dává participovat na životě Trojice. Tak jako slepice má jen duši animální, tak má nepokřtěný člověk jen duši lidskou, avšak křesťan ducha Božího. Mezi nepokřtěným a pokřtěným je tedy stejný rozdíl jak mezi nepokřtěným a slepicí.“


Pochopitelně cítíme, že tento pohled je nesprávný a příliš zjednodušující, snad i cosi vypovídá o intelektu mnicha, ale je na něm zřetelně vidět, že člověk, který se stane Duchovním, je odlišného bytí od člověka zcela světského. Svatý Basil to vyjádřil jako dýchání oběma plicemi. Člověk nevěřící sice žije, ale nemá plnost lidství, které bylo vykoupeno Božstvím. Alespoň zde na Zemi. Ať chceme nebo ne, táborníci vedoucí bedlivě pozorují a v jejich jednání vidí určité vzory; ať již pozitivní nebo negativní. Být člověkem Duchovním je tedy první krok k hlásání evangelia životem, zcela přirozeně a nenásilně v jakékoli situaci. Ať již táborové či netáborové.


Této roviny by se neměl žádný křesťan vzdát, ať již je kdokoli a dělá cokoli. Měla by to být jeho povinnost, plnění Kristova velkého misijního příkazu: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.“ To nemá být pokřik v ulicích měst, ale v prvé řadě svědectví života. Zde by měla aktivita vedoucího na světských táborech končit. Dále by měl jít, jen když táborník vyšle jednoznačný signál, že má zájem.


Zvláštní situace je na křesťanských táborech. Zde se již jaksi počítá s tím, že se o Bohu bude moci mluvit a je dokonce předpoklad, že tak bude činěno. To ale neznamená, že bychom měli slevit z prvního požadavku. Nechci nijak hluboce zabíhat do problematiky katecheze mládeže, neboť to je oblast již dosti literárně zmapovaná. To, k čemu bych si dovolil připojit poznámku, je otázka, co říkat či jak pracovat s dětmi nevěřícími.


Myslím, že to, co na táboře obvykle nelze učinit, je obrátit je na víru. Ale existuje několik oblastí, které by se zdařit měly. Předně by si měli odvést obraz toho, že věřící člověk není psychicky poškozený pedofilní pokrytecký hlupák, jak je médii někdy podsouváno. Spíše naopak. Pokud se podaří vtisknout táborníkovi představu o křesťanech jako o bytostech alespoň neutrálních, pak to jistě není špatný výsledek.


To, co by se mělo podařit také, je upozornit na to, co je křesťanská kultura a jaké jsou hodnoty, které jsou víře blízké. Myslím, že právě to může být jeden z důvodů, proč rodiče (třeba i ateističtí) posílají děti na křesťanské tábory – chtějí, aby si uvědomili evropské kořeny, které jsou v křesťanství. To můžeme sledovat například v německém gymnasialním školství, kde je velká poptávka po latině. Rodiče dětí chtějí, aby jejich potomci věděli odkud pocházejí a jaké jsou hodnoty, které by měli vyznávat. V Německu je to akcelerováno obavou z islámu, která u nás není zatím tak silná, ale ono hledání evropských kořenů je trend celospolečenský a jasně patrný.


Pakliže se k těmto dvěma tématům připojí i něco z kultury, může být evangelizační mise úspěšnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Táborníci budou schopni objektivně a bez předsudků ve svém dalším životě přistoupit k otázce, zda je křesťanství tou správnou cestou v jejich životě. Myslím si, že letní tábory pro to připravují půdu více než dostatečně.

Tolle, lege - Vezmi a čti

Brněnská diecéze nedávno spustila program Vezmi a čti. Jedná se o projekt zaměřený na četbu Písma svatého a je určen nejširší veřejnosti. Ač se jedná o projekt lokálního charakteru, mohou z něj mít užitek všichni. Čím může tento projekt oslovit každého z nás?

Projekt vychází z poměrně jednoduché úvahy; mnoho lidí má doma Bibli, ale jen málokdo ji čte nebo čte pravidelně. Zájem o Písmo jako o knihu zde nepopiratelně je, vždyť v loňském roce se objevily tři nové překlady (zvláště Jeruzalémská Bible má mimořádnou odbornou i jazykovou úroveň) a Bible byla nejprodávanější knihou loňského roku. I když lze letos očekávat mírný propad v žebříčcích, je jasné, že tato kniha mezi lidmi je a že existuje i určitý zájem o problematiku v ní obsaženou.

Přesto je zřejmé, že znalost Písma je mezi lidmi poměrně malá. Přitom si stačí vzpomenout na známé Jeronýmovo „Kdo nezná Písmo, nezná Krista.“ Osobní četba Písma je nezbytným prvkem duchovního růstu každého křesťana a znalost obsahu je naprosto nutná pro téměř jakýkoli dialog s nevěřícími, ale i s lidmi, kteří do kostela nechodí. Podle statistik každou neděli navštíví kostely pouze asi 4 % obyvatel naší země. Dialog s lidmi, kteří nežijí v církevním prostředí ani v křesťanství v nejrůznějších formách a podobách aktivně, je tedy téměř každodenním úkolem většiny věřících.

Svatému Augustinovi změnila věta tolle, lege život, proč by neměla oslovit i moderního člověka dnešní doby? Rozvažovat o smyslu a významu četby Bible asi nemá v tomto prostředí příliš velký smysl. Je zřejmé, že je zcela zásadní a to bez ohledu na denominaci nebo inteligenci čtenáře. Krása Písma je totiž, mimo jiné v tom, že ho může číst se stejným užitkem člověk velmi prostý stejně, jako intelektuál, vzdělanec jako hlupák.

V čem tedy konkrétně projekt Vezmi a čti spočívá? Předně má být impulsem pro každého, kdo kolem krásné tlusté knihy chodí bez povšimnutí a neví, kdy anebo jak ji otevřít. Je pozváním k tomu, udělat první krok a začít číst. A to pokud možno pravidelně. Pokud nějakou aktivitu dělá více lidí, je to vždy snazší. Je těžší skončit a člověk se ve společenství druhých snáze překonává.

Akcent je přitom kladen na dvě různé cesty. Jednak je to samostatná četba Písma jako systematická osobní činnost a dále pak meditace nad texty liturgickými. Nestačí je jen poslechnout si jednou v kostele, ale je důležité se nad nimi znovu sám zamyslet, meditovat nad nimi, přenést čtení do prostoru modlitby.

Myslím, že stejně důležité je obojí. Ukazuje se zde právě klíčový akcent. Přestat vnímat Písmo jen jako jakýsi literární zasloužilý útvar a pokusit se v něm najít studnici duchovního růstu. Myslím, že tyto dvě věci se stále poněkud oddělují a jen málokdo z „obyčejných věřících“ používá Písmo právě takto. Přitom v něm je možné najít útěchu, radu, povzbuzení, inspiraci i poznávat Boží vůli. A nakonec je to setkání s živým Bohem v jeho slově. To je příležitost, kterou by si neměl nikdo nechat uniknout.

Bible je slovem Božím i slovem člověka. Proto je důležité přistupovat k textům již s určitou znalostní výbavou. Vezmi a čti je tedy zaměřen také na oblast vzdělávání v oblasti biblických věd. Pokud neznáme historické a kulturní pozadí vzniku daného textu, často je nemožné jej správně pochopit. První otázkou při setkání s biblickým textem by nemělo být, co mi tím chce Bůh říci, ale spíše, kdy text vznikl, proč, za jakých okolností. Co aktuálně prožívali lidé, kteří jej měli číst a kteří jej psali. Až po zodpovězení těchto otázek je možné k textům (zvláště těm starozákonním) přistoupit s opravdovým porozuměním a otázkou, co tím chce Bůh říci konkrétně mně.

Blíží se výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. První, co přinesli, bylo právě Písmo ve formě, které mohli všichni rozumět. A právě to má být význam i celého projektu. Přinést opět Písmo jako živý a srozumitelný zdroj života každému člověku.

Součástí projektu jsou v tuto chvíli také internetové stránky, které mají pro takovou četbu a aktivitu býti inspirací. Naleznete je na www.vezmiacti.cz.

Adolph Kolping a jeho odkaz dnešní době

Kolpingovo dílo patří mezi největší křesťanské organizace na světě a věnuje se hlavně mládeži, školství, ale také sociálně potřebným. V čem spočívá přínos Adolpha Kolpinga téměř 150 let po jeho smrti? Proč na jeho význam upozornil Jan Pavel II., když mluvil o výzvách pro Evropu po pádu komunismu?

Na počátku si dovolím připomenout některá základní historická fakta. Kolping vyrůstal ve velmi chudých poměrech jako čtvrté dítě pastýře ovcí. V 18 letech odešel do Kolína nad Rýnem jako asistent obuvníka. Sám usiloval o vyšší vzdělání, ale jeho rodinné poměry mu to neumožňovaly. Byl šokován životními podmínkami tamějších lidí, což ovlivnilo jeho rozhodnutí stát se knězem. Ve věku 23 let začal studovat gymnázium v Kolíně nad Rýnem a od roku 1841 teologii v Mnichově, později také Bonnu a Kolíně nad Rýnem. 10. dubna 1845 byl v Kolíně nad Rýnem vysvěcen na kněze. V roce 1847 se stal druhým prezidentem tzv. Jednoty katolických tovaryšů, založené předcházející rok Johannem Gregorem Breuerem, která mladým tovaryšům zajišťovala náboženskou a sociální podporu. V roce 1850 spojil již existující tovaryšské jednoty do jedné federace. Toto spojení je základem dnešního Kolpingova díla. Až do své smrti se snažil toto svoje dílo rozvíjet. Během jeho života vzniklo celkem více než 400 domů nejen v Evropě, ale i v Americe. Zemřel 4. prosince 1865 na rakovinu plic. 27. října 1991 byl Adolph Kolping beatifikován papežem Janem Pavlem II. Jeho památka je slavena 6. prosince.
(Zpracováno dle Wikipedie a stránek Kolpingova díla v ČR .)

Kolpingovo dílo se snaží starat především o mladé lidi, kteří se nacházejí v nějaké neuspokojivé situaci, ale nejen o ně. Cílem organizace je celkový rozvoj každé lidské osoby, která potřebuje pomoci. V žádném případě se nejedná jen o problematiku ekonomické pomoci potřebným. Jedná se o problematiku především pedagogickou v tom nejširším možném slova smyslu – od škol přes volnočasové aktivity až po dětské tábory, různé výlety, víkendy atp.

Přitom je kladen důraz na zcela specifickou věc. Nejde o pořadí na žebříčku prestižnosti škol a v prvé řadě dokonce ani o maximální úroveň školského systému samotnou, ale o péči o lidství každého jednotlivce. Nikdo nesmí mít pocit, že je ze systému vyčleňován či vyloučen, protože nějakým způsobem nestačí zvolenému tempu či nedokáže překonat nastavenou laťku. Myslím, že právě tato myšlenka by měla být pro moderní školství vysoce nosná. Slovo pedagogika znamená doprovázení, tedy pomoc druhému na cestě k seberozvoji rozvoji a poznání. Kolpingovi vždy důsledně šlo o vztah, který by mohl být rozvíjen, ne o statistický posun.

Dalším, neméně důležitým aspektem péče o druhé je otázka vlastního příkladu. Nejde jen o to, předat druhým určitou sumu vědomostí a znalostí, ale jít s ním po cestě poznání. Čteme-li biblické knihy Moudrosti či Sirachovce, můžeme vidět, že moudrost je spojena se životem Božím. Je plodem činnosti a lásky uvnitř Trojice. Tato moudrost pak není v prvé řadě mírou intelektuálních znalostí, ale mírou lásky člověka k Bohu a druhému. Moderním jazykem bychom mohli říci, že moudrost je míra kvality charakteru a víry. A právě učení moudrosti stojí, jako memento, v pozadí činnosti celého díla.

Jan Pavel II. hovořil o pádu komunismu nejen jako o pádu nesvobody, ateistické doktríny teroru a systému pošlapávajícího samotného člověka, ale především jako o nové výzvě pro církev. Svět nebude nikdy sociálně spravedlivý a žádný sociální program vlád jej neučiní takovým. To, co ale má smysl, bude péče o člověka, jednotlivce, jako výraz bratrské lásky, pomoci hladovému, chudému, nemocnému. V této věci se vzácně naprosto shodují Jan Pavel II., Benedikt XVI. i Kolping.

Kolping svoji službu chápal jako bytostně eklesiální, tedy samozřejmou a zcela přirozenou činnost církve, ke které ji zve Kristus. Ten, který není sociálním reformátorem ani revolucionářem, ale tichý a pokorného srdce, přicházející za každým jednotlivým potřebným člověkem, aby mu pomohl v jeho konkrétních potřebách. V tomto smyslu má jistě jeho životní postoj zcela přirozené pokračovatele v každém křesťanovi.

Člověk je jednotou těla, duše i Ducha. Kolpingův postoj se zaměřoval na všechny tři části člověka – pomoc sociální, ekonomickou, pedagogickou i duchovní. Jedině když budeme usilovat o rozvoj člověka, který byl stvořen k Božímu obrazu, můžeme hlásat evangelium v jeho plnosti. Upřílišnění jedné složky před druhou, by totiž vedlo ke karikaturizaci naší činnosti.

I téměř sto padesát let po smrti Adolpha Kolpinga je možné říci, že jeho životní postoj je stále aktuální a měl by být postojem každého člověka i celého školství.

Filosofie a přírodní vědy – souboj nebo spolupráce

Je zajímavé sledovat v dějinách, jakým způsobem se vyvíjel vztah mezi filosofií a přírodními vědami. Procházel obdobími vzájemných sympatií i hlubokým opovrhováním jednoho či druhého přístupu nazírání na svět. Jaká je situace dnes? Má tento vztah stále co nového nabídnout?

Je zajímavé sledovat v dějinách, jakým způsobem se vyvíjel vztah mezi filosofií a přírodními vědami. Procházel obdobími vzájemných sympatií i hlubokým opovrhováním jednoho či druhého přístupu nazírání na svět. Jaká je situace dnes? Má tento vztah stále co nového nabídnout?

Někteří dnešní filosofové říkají, že má smysl mluvit o dvou soudobě užitečných filosofických disciplínách – etice a dějinách filosofie. Druhé téma navazuje na moderní trend v historii a snaží se zachytit, jak se měnilo a formovalo uvažování lidí, což je dnes informace, která se cení více, než kdo vyhrál kterou bitvu. Tento přístup má za to, že nás dějiny filosofie naučí mnohému o vývoji naší společnosti a myšlení. Jedná se tedy o historickou disciplínu podobně jako například dějiny umění.

Etika jako nejdynamičtější teologická disciplína

Diskutovat o významu etiky asi nemá příliš mnoho smyslu. Jedná se o jednoznačně nejdynamičtější a nejprogresivnější disciplínu filosofie, která musí neustále reagovat na nové podněty, které se jí nabízejí; od výzkumu DNA, přes klonování až po etiku vědecké práce. Kde vlastně končí svoboda vědce a začíná lidská zodpovědnost? Jak by se člověk měl či neměl v moderních podmínkách chovat? Zcela novou disciplínou etiky pak bude etika v informačních komunikacích, která přináší mnohá specifika, a celá řada obecných principů v ní bude muset být podrobena novým úvahám a důkladné analýze, mnohé bude muset být vybudováno zcela nově.

Místo na slunci i pro ostatní?

Mají ale další filosofické disciplíny své místo na slunci zasloužené a oprávněné? Co může nabídnout moderní přírodní filosofie, filosofie vědy, mysli nebo třeba ontologie? Předně se musí filosofie zbavit nálepky zajímavého koníčka pro volný čas podivínů, jak je často přírodovědci a materialisty označována. On totiž samotný závěr, že význam mají jen vědy exaktní, metodicky redukované a empirické (jak často bývají definovány přírodní vědy), je stanoviskem čistě filosofickým.

V dějinách jsme byli svědky toho, že se filosofické přesvědčení stalo základním hnacím motorem výzkumných a vědeckých prací, které přinášely velké a nesporné úspěchy. Za prvního fyzika bývá často považován Aristoteles. Když čteme jeho Fyziku, můžeme si snadno všimnout, že příliš nerozděluje otázky, jak věci fungují a proč tak činí. Filosofie a fyzika byly pro něj zcela neoddělitelnými pohledy na svět. Čistě metafyzický i fyzický pohled jsou pro něj jen jakousi karikaturou, něčím, co vůbec nepostihuje celek.

Fyzik i filosof zkoumají hmotný svět

Zde je zřejmě vidět základní pilíř motivace toho, proč by měl fyzik (a přírodovědec vůbec) být také filosof a opačně. Filosofie přírody i fyziky mají stejný předmět zkoumání – hmotný svět. Jen se liší v metodickém přístupu. To je ostatně vidět také na dalších velikánech přírodních věd – Kurt Gödle, který celý svůj život čerpal z filosofie Emanuela Kanta. S trochou nadsázky by bylo možné říci, že za většinou velkých teoretických objevů fyziky stojí určité filosofické přesvědčení jeho objevitele. Zajímavý je i příklad Newtona, který mistrně propojil své přesvědčení náboženské a filosofické, aby je přetavil do podoby fyzikální.

Ostrý střet mezi vědou a filosofií se začal vyhrocovat především v době osvícenectví, kdy empirismus a racionalismus sváděly zcela nesmyslně vyhrocený souboj o to, který způsob poznávání světa je správný. Tato roztržka spolu s masivním rozvojem speciální vědy a techniky přivedlo filosofii až na samý práh boje o vlastní existenci. Byla nucena znovu interpretovat stanoviska přírodní filosofie, definovat metodologicky možnosti své i přírodních věd, nebo uspět ve vysvětlení hylemorfismu.

Komplexní a pluralitní pohled filosofie i přírodních věd

Právě tato nová nutnost znovu rozmyšlení filosofických postojů byla mimořádně pozitivním přínosem přírodních věd přírodní filosofii, která nutně musí reflektovat na jedné straně soudobé přírodovědecké poznání a na straně druhé si být vědoma svých vlastních možností jako svébytné disciplíny vědy. Ostatně právě z ní povstaly všechny vědy speciální a stále je v ní obsažena logika jako základní vědní „metadisciplína“, která zajišťuje správnost a korektnost úvah, které jsou na poli vědy i myšlení obecně učiněny. Filosofie a přírodní vědy tak společně představují nástroje, kterými je možné nahlížet na svět kolem nás nikoli redukovaně či jednostranně, ale komplexním, pluralitním pohledem, který by měl být přirozené činnosti lidského ducha něčím zcela přirozeným, tím, co v ní působí neklid, dokud nejsou uspokojivě zodpovězeny otázky, které si napříč těmito disciplínami klade.

pondělí 1. listopadu 2010

O současném stavu katolické církve


Hovořit o katolické církvi (římskokatolické -pozn. red.) jako o celku je velice obtížné. V poslední době zaznívá řada hlasů, které o ní prohlašují, že je v krizi, úpadku atp. Myslím si, že podobné výroky nejsou opodstatněné, i když se zakládají na částečných pozorováních. Spíše naopak – církev vstupuje plně do období po Druhém vatikánském koncilu a myslím, že nastává věk hluboké renesance církve.


Hovořit o katolické církvi (římskokatolické -pozn. red.) jako o celku je velice obtížné. V poslední době zaznívá řada hlasů, které o ní prohlašují, že je v krizi, úpadku atp. Myslím si, že podobné výroky nejsou opodstatněné, i když se zakládají na částečných pozorováních. Spíše naopak – církev vstupuje plně do období po Druhém vatikánském koncilu a myslím, že nastává věk hluboké renesance církve.


O tom, v jak špatném stavu církev je, se začalo mluvit především v kontextu sexuálních skandálů. Pakliže se na celou věc podíváme s určitým odstupem a bez emocí, je zřejmé, že mezi kněžími skutečně pedofilové či homosexuálové existují, existovali a existovat budou. Je to dáno tím, že jsou to lidé a ti takoví čas od času bývají. Jistě bylo chybou, jak se k problému mnohé autority postavili, ale opět při přirozeně lidském postoji se naskýtá otázka, kdo z nás by se zachoval lépe. Myslím, že zde je jen těžko mluvit o nějakých lepších a horších řešeních.


Jestliže existuje exaktní důkaz o tom, že Kristus církev opravdu založil a že v ní Duch svatý stále působí, pak si myslím, že je to sama existence církve, která přežila mnoho slabých a špatných papežů, biskupů, kněží i laiků. Myslím, že kdyby byla dílem lidí, jistě by musela dávno padnout. To, že církev přežila krizi papežství, je nutné považovat za dílo Boží. Myslím, že touto optikou se musíme dívat na současný stav církve – dvacáté století je stoletím zcela mimořádných papežů, velkých osobností a světců. Kdy v dějinách byla taková řada opravdu zbožných, inteligentních a schopných papežů?


Je potřebné si říci, že církev stále žije oslabena terorem, který zde zanechaly totalitní režimy. Celá střední Evropa prožívá akutní nedostatek opravdu kvalitních teologů i filosofů, což se projevuje na stavu vzdělávání. Ti, co nebyli přímo zlikvidováni, nemohli zde téměř padesát let svobodně bádat, systematicky studovat a měli jen minimální přístup k literatuře. Situace se ale poměrně rychle zlepšuje, a je proto i zde důvod k optimismu.


Vraťme se ještě jednou k Druhému vatikánskému koncilu. Mimořádných teologických poselství na něm zaznělo mnoho a jen pomalu, ale o to vytrvaleji a pečlivěji, jsou uváděny do praxe. Vnější změna rituálu proběhla poměrně rychle, ale stále zbývalo dořešit nemálo liturgických otázek a vztah mezi tridentskou a pokoncilní liturgií se vyjasňuje dodnes. Dílem papeže Benedikta XVI. je hluboký dialog mezi oběma, který byl nastartován až v posledních dvou třech letech.


Stále není jasná teologie a konkrétní realizace trvalého jáhenství, i když i zde bylo učiněno nemálo pokroků a výsledky jsou opět velice pozitivní. S tím souvisí i zapojení laiků do života církve. Nikdy nebyl takový podíl neordinovaných věřících v aktivních službách – od akolytů, katechetů až po lektory. Mimořádný prostor byl otevřen také ženám, poněkud nekoncepčním přístupem Jana Pavla II.


To, co se rychle projevilo jako plod koncilu, byl masivní rozvoj (semi)laických hnutí, jako je komunita Emanuel, hnutí Fokoláre a další. Jsou to neustále a velice rychle rostoucí společenství lásky a modlitby a představují nový, mimořádně významný, pilíř církve, se kterým bude moci být počítáno stále více. Rozvoj zažili mladí, kterým se díky otevřením dveří laikům a uvolněním pravidel liturgie dostalo mimořádného prostoru k realizaci.


Církev se nacházela v hluboké a komplikované krizi před koncilem. Je podivuhodné, jak si dnes mnozí „tradicionalisté“ představují předkoncilní liturgii. Ve skutečnosti se jednalo v polovině dvacátého století v neitalských zemích o nehomogenní směs různých jazyků, překrývajících se modliteb s nejasnou teologií.


To, jakým způsobem se otevřel (také díky fenomenálnímu dílu kard. Špidlíka) dialog s Východem, je něčím zcela mimořádným. Čteme-li například Dostojevského román Idiot, můžeme si snadno udělat obrázek o tom, jaký byl názor pravoslavných Rusů na katolicismus – jednalo se často o nejhlubší zlo, antikrista. Dnešní posun je zcela unikátní. Církev opět začíná dýchat oběma plícemi.


Mohli bychom pokračovat dále, ale myslím, že je zřejmé, že z historického, pastorálního i teologického hlediska, stojí církev na úsvitu nových dějin své hluboké renesance. V Evropě již téměř bez čistě zvykových věřících má mnoho důvodů k naději, že bude Kristovým tělem na zemi ve stále zářivější a pevnější kráse.

úterý 26. října 2010

O současném stavu katolické církve

Hovořit o katolické církvi (římskokatolické -pozn. red.) jako o celku je velice obtížné. V poslední době zaznívá řada hlasů, které o ní prohlašují, že je v krizi, úpadku atp. Myslím si, že podobné výroky nejsou opodstatněné, i když se zakládají na částečných pozorováních. Spíše naopak – církev vstupuje plně do období po Druhém vatikánském koncilu a myslím, že nastává věk hluboké renesance církve.

Filosofie a přírodní vědy – souboj nebo spolupráce

Je zajímavé sledovat v dějinách, jakým způsobem se vyvíjel vztah mezi filosofií a přírodními vědami. Procházel obdobími vzájemných sympatií i hlubokým opovrhováním jednoho či druhého přístupu nazírání na svět. Jaká je situace dnes? Má tento vztah stále co nového nabídnout?

Adolph Kolping a jeho odkaz dnešní době

Kolpingovo dílo patří mezi největší křesťanské organizace na světě a věnuje se hlavně mládeži, školství, ale také sociálně potřebným. V čem spočívá přínos Adolpha Kolpinga téměř 150 let po jeho smrti? Proč na jeho význam upozornil Jan Pavel II., když mluvil o výzvách pro Evropu po pádu komunismu?

Tolle, lege - Vezmi a čti

Brněnská diecéze nedávno spustila program Vezmi a čti. Jedná se o projekt zaměřený na četbu Písma svatého a je určen nejširší veřejnosti. Ač se jedná o projekt lokálního charakteru, mohou z něj mít užitek všichni. Čím může tento projekt oslovit každého z nás?

pondělí 25. října 2010

Jaké jsou evangelizační možnosti dětských táborů?

V období letních táborů je jistě dobré se zamyslet nad tím, jaké jsou evangelizační možnosti těchto aktivit a jakým způsobem k nim přistupovat. Představují totiž možnost, jak citlivě a nenásilně přistoupit k hledajícím mladým lidem. Jakou cestu ale zvolit? A je vůbec etické „manipulovat“ táborníky do oblasti víry?

neděle 22. srpna 2010

Drobné mince

Asi většina z nás považuje za běžné, samozřejmé a normální to, že v kostelích vhazuje mince či bankovky do košíků či pokladniček. Každý si je dobře vědom, že stavbu je potřeba opravovat, za něco se musí topit, svítit a že ani chléb a víno zdarma nejsou. Pravidelný příspěvek na kostel pro nás má rozměr spíše funkční než teologický. Nasnadě je tedy otázka, jak je to s teologickým významem příspěvků na kostel.

sobota 21. srpna 2010

Jaký je úkol křesťana v dnešním světě?

Již Druhý vatikánský koncil se snažil odpovědět na otázku, jak by se měla církev proměnit tváří v tvář nové době. Přišla s celou řadou konkrétních teologických poselství, kterými se do života církve pokusila vtáhnout laiky, obnovit vztah k Písmu i církvi jako takové. Přesto je k tématu jistě co dodat. Pokud se budeme ptát na to, co by měl člověk v dnešním světě dělat, dostali bychom od Tomáše Špidlíka jednoduchou odpověď – posvěcovat svět.

Jaký je úkol křesťana v dnešním světě?

Již Druhý vatikánský koncil se snažil odpovědět na otázku, jak by se měla církev proměnit tváří v tvář nové době. Přišla s celou řadou konkrétních teologických poselství, kterými se do života církve pokusila vtáhnout laiky, obnovit vztah k Písmu i církvi jako takové. Přesto je k tématu jistě co dodat. Pokud se budeme ptát na to, co by měl člověk v dnešním světě dělat, dostali bychom od Tomáše Špidlíka jednoduchou odpověď – posvěcovat svět.

pátek 20. srpna 2010

Čemu se lze při evangelizaci přiučit od Cyrila a Metoděje?

Cyril a Metoděj jsou dvě impozantní postavy slovanské i evropské kultury i víry. Bylo je jen málo sourozeneckých dvojic, které by tak výrazně promluvily do formování myšlení lidí, do způsobu jejich života i věření nejširších vrstev obyvatel. Soluňské bratry oslavují lidové písně a tradiční venkovské poutě stejně jako univerzitní kolokvia. Jejich jméno nese i teologická fakulta v Olomouci.

neděle 15. srpna 2010

Anonymní křesťanství

Anonymní křesťanství bývá často omezováno na zvláštní druh náboženského alibismu či pokrytectví. Jako by nemělo smysl dělat misie a usilovat o pravdu, když všichni křesťany jsou skrze samotný fakt lidství. V minulosti byl celý koncept různě překroucen a zneužíván a dodnes budí již jen slovní spojení anonymní křesťanství určité obavy. Jaký je ale jeho opravdový smysl v kontextu misií a ekumenismu?

čtvrtek 22. července 2010

Pierre Teilhard de Chardin: Mezi uměním, filosofií a vědou

Pierre Teilhard de Chardin patří mezi přední myslitele dvacátého století. Dokázal ve své renesanční osobnosti mimořádným způsobem sjednotit přírodní vědy a filosofii a do značné míry dokázal překonat určité schizma, které mezi těmito dvěma nástroji poznávání světa panovalo již od dob osvícenství. To vše dokázal spojit svým mimořádným uměleckým cítěním, které se vyznačuje více než smyslem pro detail, dokonalou syntézou makrokosmu.

pondělí 22. března 2010

Ctnosti v (k) církvi

Ctnost je jedním z nejčastějších námětů nejrůznějších příruček duchovního života. Přesto se slovo ctnost vyskytuje v Písmu jen velmi zřídka. Co to ctnost vlastně je, jak o ni usilovat a jaký je její vztah k církvi? Nejen na tyto otázky se pokusíme nalézt odpovědi v následujícím článku.

úterý 2. března 2010

Témata návštěvy Benedikta XVI. a život církve

O návštěvě papeže toho bylo napsáno poměrně hodně. Přesto se zatím většina autorů poněkud vyhýbá tomu, jaké následky by měla tato cesta mít pro církev. Tedy k jakým změnám a postojům vyzýval, co je potřeba zdůrazňovat a o co usilovat. Přitom právě toto jsou témata zcela klíčová.

pondělí 1. března 2010

Drobné mince

Asi většina z nás považuje za běžné, samozřejmé a normální to, že v kostelích vhazuje mince či bankovky do košíků či pokladniček. Každý si je dobře vědom, že stavbu je potřeba opravovat, za něco se musí topit, svítit a že ani chléb a víno zdarma nejsou. Pravidelný příspěvek na kostel pro nás má rozměr spíše funkční než teologický. Nasnadě je tedy otázka, jak je to s teologickým významem příspěvků na kostel.