Mezi laureáty Ratzingerovy ceny je také laik

Jedním ze tří letošní laureátů Ratzingerovi ceny je římský prof. Manlio Simonetti - laik, který věnoval svou akademickou kariéru dějinám nejstarší křesťanské literatury a kritickým edicím patristických spisů. Patristika zažila svůj určitý vrchol v minulém století, které se silně obracelo k tradicím východu a do vlastní historie. Nejenže se sledovaly cesty vzniku biblických knih, ale stále větší důraz byl kladen na studium vývoje křesťanského myšlení a spirituality. Přesto nebo právě proto je mimořádně významné systematické dílo Simonettiho.

Křesťan a postmoderní filosofie

Již poměrně dlouhou dobu se živě diskutuje o tom, jaký je vztah moderní či postmoderní filosofie ke křesťanství. V následujícím článku se pokusíme nastínit důvody, proč může být kladný a představovat novou výzvu pro naši víru.

Křest jako motto doby postní

Benedikt XVI. ve svém poselství pro letošní dobu postní volí jako hlavní téma, které by mělo toto období příprav na oslavu Velikonoc předcházet, křest. Jaký je vztah mezi dobou postní a křtem? Jaké motivy a témata by mohl do svého života přinést každý z nás právě v oblasti spojení postu a křtu?

Má Thomas Hobbes co říci křesťanství?

Na osobnost Thomase Hobbese se často díváme jako na filosofickou osobnost, která svým zaměřením na materialismus a materialistického člověka překročila všechny přijatelné meze a vstoupila do oblasti, kde nemá křesťanům co říci. Přesto si myslím, že tento pohled není úplně spravedlivý a že Hobbes může být v řadě momentů silně inspirativní a obohacující - jak pro duchovní život, tak také pro křesťanskou filosofii.

K Memorandu o krizi katolické církve

Obecně se říká, že kritizovat bez navržení řešení je to nejlacinější a nejpopulističtější, co člověk může udělat. Němečtí katoličtí teologové proto ve svém Memorandu o krizi v katolické církvi předkládají šest okruhů, kterými by se měla katolická církve zabývat a v nejlepším případě je přijmout. Proti těmto návrhům se ale strhla vlna kritiky a nesouhlasu, jak ze strany biskupů či kardinálů, tak také ze strany věřících.

Rok kardinála Vlka po odchodu z biskupského úřadu

Kardinál Miloslav Vlk před rokem odešel do penze. Jaký je jeho program a vliv v současné církvi? Co vlastně dělá, již téměř úplně bez zájmu médií? Myslím si, že jeho činnost by bylo možné označit za maximum toho, co může emeritní biskup činit ve prospěch církve lokální i globální. Navazuje na řadu svých předchozích aktivit a směrem do světa představuje stále jednu z nejdůležitějších a nejviditelnějších postav českého katolicismu.

Benedikt XVI. k 45. světovému dni sdělovacích prostředků

Sociální sítě představují nesporný komunikační fenomén, který není možné zanedbávat. V celém světě má jen Facebook na 600 miliónů aktivních uživatelů, kteří spolu komunikují, navazují vztahy a sdílí své starosti, zážitky i radosti. Právě proto se fenoménu sociálních sítí věnoval také Benedikt XVI. ve svém poselství k 45. světovému dni sdělovacích prostředků.

Změna v pohledu na kněze v církevním právu

Čas od času se vyplatí sáhnout po starší literatuře a podívat se na to, jaké nároky byly na kněze kladeny před koncilem a před vznikem nového církevního práva, které jednak reflektovalo výsledky koncilu, ale také novou roli církve ve světě. Věděli jste, že kněz neměl v hostinci či na honu co dělat?

Má papež právo mluvit do vědy?

Dnešní lidé často vnímají sekulární a světskou oblast značně odděleně. V takové situaci nemá papež žádnou kvalifikaci k tomu, aby vstupoval do diskusí vědeckých. Sekulární společnost by mu ráda vykázala místo mezi filosofy a teology a tam ať si říká, co chce. Je to ale jen snaha o to, tuto diskusi zamést pod koberec.

Celibát

Je celibát nutnou součástí kněžské, svátostné, plné a dokonalé služby? Často se dnes ozývají hlasy, za zrušení celibátu jako povinné součásti kněžské služby. Jsou však tyto hlasy oprávněné, rozumí dostatečně hluboko smyslu celibátu?

Nová evangelizace: dialog víry s dnešním světem

Benedikt XVI. nedávno představil motu proprio Ubicumque et semper, kterým byla zřízena rada pro novou evangelizaci. Jejím hlavním cílem by mělo být hledat cesty pro hlásání evangelia všemu lidstvu takovým způsobem, aby bylo možné mu uvěřit a přijmout jej v současném kulturním kontextu.

Role chrámu v katolické spiritualitě

Nedávno se uskutečnila konference evangelických církví, která se týkala domácí liturgie. Základní myšlenkové východisko těchto úvah je dvojí; předně je to odkaz na prvotní církev, která liturgii slavila do značné míry doma, a pak rozměr pastorální – velké množství moderních hnutí má základ právě v domácí četbě Písma a osobní modlitbě.

Sv. Ambrož průvodce adventem

I když je již advent v plném proudu, může být pro nás příklad života svatého Ambrože zajímavým tématem k přemýšlení a prožívání adventní doby. Nemusí jít jen o známý výrok „vezmi a čti,“ ale také o celkové svědectví jeho života. Zařazení svátku na 7. prosinec, tedy přibližně do první čtvrtiny doby adventní, jistě není náhodné.

Jaký je úkol křesťana v dnešním světě?

Již Druhý vatikánský koncil se snažil odpovědět na otázku, jak by se měla církev proměnit tváří v tvář nové době. Přišla s celou řadou konkrétních teologických poselství, kterými se do života církve pokusila vtáhnout laiky, obnovit vztah k Písmu i církvi jako takové. Přesto je k tématu jistě co dodat. Pokud se budeme ptát na to, co by měl člověk v dnešním světě dělat, dostali bychom od Tomáše Špidlíka jednoduchou odpověď – posvěcovat svět. 

Člověk byl stvořen k Božímu obrazu a podobnosti a ruští autoři správně upozorňují na to, že čím je člověk dokonalejší, tím je podobnější Bohu. Zdokonalování lidství se tak děje v rovině růstu podobnosti s Bohem. Serafím Sarovský i Teofán Zatvornik používají příměr se šaty – člověk chodí v šatech po ulici i do práce a ty se zašpiní, ať se snažíme sebevíce. Je proto potřebné tyto šaty vyprat – obnovit jejich původní lesk.

Ruští autoři si dále všímají toho, jaký je rozdíl mezi diamantem a uhlím. Oba jsou chemicky identičtí, avšak je mezi nimi velký rozdíl. Diamant je krásný, uhlí nikoli. Vysvětlení se zdá být prosté – diamant není krásný sám ze sebe, ale tím, že odráží světlo. Stejně tak člověk nikdy nedosáhne vlastní dokonalosti sám ze sebe, nýbrž tím, že bude odrážet světlo Boží. Jedná se o takové světlo, které ale nevychází z vnějšku, ale pramení v nitru člověka, v jeho srdci. Tímto způsobem jsou malovány také ikony. Ostatně i v lidové mluvě můžeme slyšet, že z někoho vyzařoval pokoj. Jedná se právě o světlo, jež pramení v srdci skrze Ducha a prozařuje ven. Člověk tak odráží velikost svého Tvůrce.

Výraz posvěcovat svět není něčím novým, vychází z Kristova vybídnutí i velkého misijního příkazu. V termínu dále pokračuje ve druhém století svatý Irenej, který hovoří o tom, že život člověka má být liturgií srdce – každý dobrý skutek je přípravou chrámu v nitru člověka, každá bolest pak může být na oltáři srdce proměněna, dána v rány Krista. S tímto pojetím pak operují i další autoři a konec konců ji odráží i jeden z ústředních teologických pojmů pravoslavné liturgie – andělská liturgie, tedy účast na činnosti andělů, kteří jsou blízko Bohu a mohou na něj patřit přímo. Pravoslaví tento přístup spatřuje v ikonách, které jsou oknem do nebe.

Ivanov se zabýval kulturami starověku a položil si otázku, čím to, že mezi všemi mocnými národy a vyspělou kulturou Řecka, Egypta či Říma přežila jen kultura židovská. Čím to, že se milióny lidí denně modlí žalmy, čtou Starý zákon a nikoli velkolepá řecká díla, která jsou živá jen muzejní či vědeckou expozicí? Autor nachází východisko v tom, že do židovské kultury vstoupil Kristus – v něm je celá kultura stále živá, každá kultura, která chce přežít, musí být tedy kristologická.

V čem tedy spočívá ono posvěcování světa? Západ Východu vytýká, že nemá dostatečnou úctu k svátostem, Východ Západu zase, že nevnímá cenu osobní modlitby. Posvěcovat svět znamená činit jej kristologickým v nejširším slova smyslu. Posvěcovat svět je možné jen úzkým spojením života s modlitbou. Nic nepůsobí prázdněji než „křesťanský život“ žitý bez modlitby. Skrze modlitbu se stáváme Bohu podobnější. Evagrinus z Pontu říkal, že teologie je kontemplace Trojce – tedy že každá modlitba je teologií, participací na životě Trojce.

Klíč k aktivnímu posvěcování světa je možné vidět ve známém Dostojevského výroku z knihy Idiot: „Krása spasí svět.“ Krása je viditelnou a hmatatelnou rezonancí Boží přítomnosti ve světě. Krása je spojena s modlitbou jako nerozdílný celek. Křesťan, který chce posvěcovat svět, musí milovat krásu, musí ji vyhledávat i tvořit. A to v nejširším smyslu slova. Každý je povolán ke kráse a každý má skrze modlitbu šanci posvěcovat, proměňovat svět. V tom bezesporu spočívá hlavní úloha křesťana v dnešní době.

Drobné mince

si většina z nás považuje za běžné, samozřejmé a normální to, že v kostelích vhazuje mince či bankovky do košíků či pokladniček. Každý si je dobře vědom, že stavbu je potřeba opravovat, za něco se musí topit, svítit a že ani chléb a víno zdarma nejsou. Pravidelný příspěvek na kostel pro nás má rozměr spíše funkční než teologický. Nasnadě je tedy otázka, jak je to s teologickým významem příspěvků na kostel.
Na počátku je nutné říci, že praxe se liší jak mezi církvemi, tak mezi jednotlivými farnostmi. V interpretaci se tak není možné opřít o žádný jednotný rituál. Někde se vybírá během bohoslužeb po přímluvách, jinde lidé házejí peníze do pokladniček automaticky přede mší, na některých místech vybírají peníze ministranti, někdy lidé, tak říkajíc v civilu, čas od času se košík sám proplétá mezi věřícími. Pro každou tuto formu je jistě netěžké nalézt zajímavé teologické vysvětlení i funkční oporu. Existuje ale něco, co všechny tyto způsoby spojuje?

V Písmu čteme o vdově, která dala více než všichni ostatní a přitom vhodila jen dvě drobné mince do chrámové pokladny. Důvod překvapeným učedníkům vysvětluje přímo Ježíš, který říká, že ona dala ze svého nedostatku. Tím, že dala více, než mohla, se plně odevzdala do Boží dobroty a prozřetelnosti. Přestala spoléhat na sebe, ale svou naději vložila do Hospodina. Jinde čteme, že Bůh miluje radostné dárce. Ty, kteří nedávají z povinnosti, ale z lásky v opravdové radosti k lidem i k Pánu.
Peníze, které dáváme, jsou tedy projevem naší lásky k církvi, lidem i k Bohu. Kdo by nepřispěl na chudé, opuštěné, bezbranné či bez domova? Kdo by neměl radost, že na něm se naplňují evangelijní blahoslavenství? Koho by nepotěšilo, že příspěvkem na opravu kostela mohl udělat něco k větší cti a slávě Boží? Možná nevíme vždy přesně, na jaký účel ty které peníze jdou, ale pozvání církve k participaci na blahoslavenstvích je přinejmenším velkou výzvou a velkou radostí.

Ne vždy máme ve svém okolí někoho opravdu potřebného, jsou lidé, kteří nedokáží snadno najít cestu k osobnímu kontaktu s druhými, ale to neznamená, že by měli menší lásku. První teologickým rozměrem sbírek v kostele je tedy přirozená potřeba společenství k charitativní a oslavné činnosti lásky, do které se může zapojit každý, kdo se účasní liturgie. Není to tedy proces podobný výběru daní, chladný a sterilní, ani bychom neměli po ministrantech chtít, aby říkali ono známé „Pán Bůh zaplať,“ protože peníze dáváme sami od sebe, ze své lásky a budeme to my, kteří budou moci říkat, že ošatili nahého a nasytili hladového.

Druhým rozměrem je postoj duchovního života. Ten má být plný pokání, které se projevuje modlitbou, almužnou a postem. Před slavením eucharistie dodržujeme alespoň hodinový půst, během liturgie se modlíme, ale rozměr almužny by nám chyběl. Ani jedna z trojice kajících činností není větší či menší než druhé. Z modlitby bez postu se stává filosofické bloudění mysli, z postu bez modlitby prázdné gesto, modlitba a půst bez almužny mohou snadno vést k farizejskému pokrytectví. A zde přichází služba církve, která nabízí prostor pro dobrovolnou, radostnou almužnu. Opět jde o službu nikoli směrem od věřících, ale k věřícím.

Při mši během okamžiku dostáváme před oči biblické "Pomni, že prach jsi a v prach se navrátíš" zvážení toho, co je pro nás důležité a šanci zbavit se alespoň symbolicky části svého majetku. Příležitost odříci si zmrzlinu či večeři v restauraci pro dobro druhých. Ne v podobě nějakých abstraktních úvah, ale v běžném gestu, ve skutečnosti, která je nám prakticky připomínána téměř při každé liturgii.
Darování drobné mince může být pro nás impulsem k zamyšlení, podpoře dobré věci a zdrojem radosti, že skrze nás mohlo vzniknout něco krásného. Někdy máme pocit, že se zvonění peněz do liturgie nehodí, že zde ruší a rozptyluje. Ale může láska rozptylovat od modlitby? Vždyť Bůh je láska, jak říká apoštol Jan. A také nám může připomínat, že liturgie není z jiného světa, hodina za týden, kdy se vše děje zvláštním způsobem, ale vůbec to nezasahuje do našeho života. Darování peněz vytváří spojení se závěrečným Ite missa est, tedy výzvu a připomenutí toho, co říkal již svatý Irenej, že každým dobrý skutkem ve svém srdci konám liturgii, že můj postoj křesťana by se měl vždy odrážet v běžném každodenním životě.

Někdy slyšíme, že se lidé dívají na vybírání peněz s jistým opovržením, jako na něco, co se nehodí k vnímání liturgie, co vytváří obraz hamižné církve, která chce od lidí jen brát. Je zřejmé, že jejich motivace k takovým úvahám nemusí být špatná, že jich postoj je myšlen vším přesvědčením dobře, ale že je zamířen špatným směrem. Darování drobné mince při mši je pro nás možností, jak se stát blohoslavenými, jak vyjádřit svoji lásku, jak učinit někoho radostným, jak si připomenout, co v mém životě je a co není důležité. Nenechme se o tuto příležitost připravit a buďme těmi radostným dárci, které má Bůh rád.