6 Církevní právo

Další díl seriálu přípravy na přijetí svátosti biřmování se bude zabývat otázkou vstahu života křesťna a církevního práva, právě v kontextu této svátosti.

Svátost biřmování je iniciační svátostí, to znamená, že je udělována jen jednou za život a je nezrušitelná. Stáváme se skrze ni plnohodnotnými členy církevního společenství. Řádným udělovatelem svátosti je biskup, jako pastýř místního společenství církve, otec věřících a sloup víry. Mimořádným kněz s pověřením biskupa.

Materií svátosti je olej, křižmo, které se obvykle světí na zelený čtvrtek v katedrále. Pravoslavní biskupové (patriarchové) ho sami vaří, modlí se nad ním a dýchají do něj, aby se stal jeho součástí i Dech Nejvyššího. Olej je znamením králů a vyvolených (srov. 1 Sam 16,13). Je také symbolem hojnosti darů, které jsou nám při konfirmaci svěřeny. Poslední rovinou symboliky je radost a Boží požehnání, proto také my se díky svátostí biřmování můžeme radovat z Božího vyvolení, z toho, že nás Hospodin přímá za své spolupracovníky na své vinici: „Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici.“Mat 20,21-22. Také s námi Bůh uzavírá smlouvu, dává nám svého Ducha a za dobrou službu nám slibuje království nebeské.

Přijmout svátost křesťanské dospělosti je z povahy věci povinné pro každého pokřtěného katolíka, který dosáhl věku rozlišování (u nás se udává hranice od 14 let, ale jsou i výjimky). Samo církevní právo říká, že se v této věci mají osobně angažovat rodiče, farář a křestní kmotr, tedy celé společenství, což ukazuje na důležitost komunity v křesťanském životě. To také podpírá fakt, že obřady konfirmace se mají konat v kostele buď farním, nebo v katedrále (tedy farním kostele celé diecéze), za účasti lidu při slavení eucharistie. Zde můžeme vidět krásnou spojitost mezi svátostmi navzájem, je zde vidět, že církev jako grunt sacramentum (základní svátost) tvoří jeden celek a v plnosti se zde naplňuje integrální model svátostí (to znamená, že na svátosti má svůj podíl církev, tj. společenství a vysluhovatel svátosti, Bůh jako její zdroj a substance ale také člověk, jako její příjemce, tedy ten, kdo s ní bude žít a v její síle pracovat).

Dalším prospolečenským prvkem je kmotr, tedy někdo, kdo již svátost biřmování přijal, stejně jako křest a Nejsvětější svátost oltářní. Kmotr musí být starší 16 ti let a nesmí být rodičem biřmovaného. Má být oporou biřmovaného a tedy nesmí být ani stižen církevním trestem a biřmovanec si ho musí dobrovolně vybrat. Během udílení svátosti stojí kmotr za biřmovancem a má položenou ruku na jeho rameni, tak ukazuje, že biřmovanci bude, útěchou, podporou i vzorem o který se může kdykoli opřít.

Je vhodné, aby byl biřmovací kmotr stejný, jako ten křestní (před padesáti lety byl doporučován někdo jiný, aby bylo zdůrazněno, že společenství netvoří pouze dva lidé, ale celá farní obec), je to dovršení jeho služby průvodce a pastýře svěřené osoby. Je nutné také dodat, že kmotr nemá vůči biřmovanému žádnou povinnost. Kmotr není nutný, ale je velmi vhodný. Také nemusí být přímo přítomen, může jeho roli zastoupit nějaký jiný věřící, splňující pokud možno podmínky kladené na kmotra.

V jednom kostele se usídlili holubi. Nebylo je možno nijak vyhnat ani zapudit a tak pan farář svolal farní radu. Na ní se začaly ozývat hlasy:

„Zastřelíme je a bude pokoj!“

„Ty ses zbláznil!“ Namítl druhý. Kolem věci se strhla veliká hádka, ale nikdo nepřišel na nic kloudného. Na konci stolu seděl stařík, který celou dobu mlčel, byl to moudrý muž, kterého si všichni velmi vážili. Nakonec se zeptal:

„Chcete, aby se ti holubi už nikdy nevrátili a všichni do jednoho zmizeli?“

„Ano!“ Zazněla jednoznačná odpověď.

„Tak je pokřtěme, dejme jim první svaté přijímaní, biřmujme je a oni se tu už nikdy neukáží“

Tak těžké je udržet si víru a neusnout na vavřínech....