V dnešní době se často setkáváme s názorem neoplatonistů, že hmotný svět je něčím zatěžujícím, nedokonalím, něčím co nám překáží a brání nám v poznání pravdy. Často se užívá známá představa Platonovi jeskyně a i ve starých křesťanských dobách bylo populární upřednostňovat ducha před hmotou. Tato představa je však, v křesťanském chápání světa, výplodem přinejmenším nešťastným a spíše chybným.
Tomuto tématu se věnuje pater De Chardin, ten upozorňuje na skutečnost, že to byl Bůh, Ježíš Kristus, kdo sestoupil do hmoty a tím ji posvětil. Hmota se stala svatou, neboť v ní přebýval On. Svět je posvěcen nejen na bázi idejí a duchovních statků, ale také v rovině posvátné materie, neboť k čemu by byl duch bez hmotného světa. Jaký smysl by mělo Kristovo utrpení na kříži, kdyby nebylo spojeno s bolestí těla, k čemu by byla eucharistie, kdyby byla stejně či mnohem více účinná jakákoli modlitba?
Svatý Augustin říká, že jsou dvě knihy, ve kterých můžeme poznávat Boha – Písmo a příroda. Ty jsou rovnocenné, neboť obě vypravují o Bohu a jeho činech. Starý zákon ukazuje na přítomnost Hospodina v historickém putování a života vyvoleného národa, nový zákon je potom prostředek pro sdělení radosti z Mesiáše a jeho Ducha pro církev.
Vypravuje snad příroda méně hlasitě či krásně? Není snad pohled na pravděpodobnost, že se z metanu evolucí vytvoří buňka, rostlina, zvíře, člověk méně úchvatná? Není snad příběh stvoření ještě mnohem více dramatický? Nebo pokud nahlédneme na snímky s Habblova teleskopu do galaxií, není snad tam vepsáno zřetelným a přesto tajemným písmem něco o tom, že to Bůh právě takto chtěl? Není naše snažení na poli vědy, to s jakou nedočkavostí a radostí odkrýváme vesmírné zákony, které se vyvinuli a vznikli právě tak, abychom zde mi mohli dnes existovat, důkazem toho jak veliká je Boží láska k nám? Při pohledu na symetrii barionů a leptonů v čističové fyzice nám nezbývá než žasnout nad dokonalostí hmoty.
A přece ani svatá hmota není svatá sama v sobě a pro sebe. Přesto k její svatosti je potřeba Duch Boží, který dává lidem duši a hmotě smysl, jen díky němu můžeme v ní číst a poznávat ji, jen díky němu můžeme žasnout nad tím, co pro nás Bůh vykonal, když velmi horkou a hustou hmotu nechal téměř celou anhilovat s antihmotou, tak aby uvolněná energie mohla dát vzniku prvních atomů, molekul, vazeb…
Pokud přijímáme eucharistii, vyznáváme, že je v ní přítomen Kristus nejen duchovně, ale také fyzicky – znovu se rodí do hmoty a znovu ji posvěcuje, aby mohl být posvěcen celý člověk – jednota těla, duše a Ducha. Aby vše mohlo skončit v něm, naše životy, časnost vesmíru, vše co vzešlo skrze něj, se do něj navrací. Vesmír se vyvíjí a jsem přesvědčen, že spravím směrem, směrem ke Kristu. Myšlenka francouzského jezuity, paleontologa, filosofa, ale především člověka, který obdivoval a miloval Boha, De Chardina nám může být námětem k reflexi našich životů, neboť vyvíjíme se i my osobně, každý zvlášť tak, že se stáváme podobnějšími Bohu?
Žádné komentáře:
Okomentovat