Dnes již celou řadu skutečností, obou kategorii dokáže vysvětlit za pomoci klasických exaktních věd. Znamená to, že Bůh v našem životě přestává mít místo, že bohy či transcendentní jsoucna nepotřebuje? Pokud bychom se podívali na náboženské vyznání například fyziků, vědců, zjistili bychom, že drtivá většina z nich je nábožensky založená či věřící. Pan doktor Grygar říká, že je to možná překvapivé, ale víru potřebujeme k vysvětlení vesmíru čím dál víc. Pokusíme se následovat svatého Tomáše Akvinského v jeho myšlenkovém dotazování po důkazech Boží existence.
Důkaz první – pohyb nic se nemůže hýbat samo od sebe, pokud známe Newtonovi zákony, tak zde musíme tušit prvotního hybatele a to je Bůh. Dnes je hypotézou velký třesk, zde však je prostor pro Boha ještě daleko širší, jinak nemůžeme odpovědět na otázku, proč bylo více hmoty než antihmoty, zrovna o tolik kolik bylo či jak vůbec mohli vzniknout podmínky pro existenci našeho vesmíru. A jak to vlastně bylo na počátku?
Důkaz druhý – příčinnost existence nic nevzniká samo od sebe a tak se můžeme ptát, kde se ona hmota a antihmota vzala, musíme pátrat po tom, odkud je náš vesmír, život… Zde je zdá se jedinou uspokojivou odpovědí Bůh.
Důkaz třetí – nahodilost a nutnost věcí každá skutečnost, která se stane, má svou příčinu, překvapivě nemáme empirickou zkušenost s tím, že by existoval děj, bez příčinné souvislosti. Ano existují děje nahodilé (čísla ve sportce), ale i ty mají příčinu (přístroj, který je táhne, pohyb míčků v osudí,…). Musí zde tedy existovat prvotní příčina všech dějů a skutečností.
Důkaz čtvrtý – stupně dokonalosti člověk dokáže rozlišovat věci krásné a méně krásné, umění a kýč. Měl by tedy existovat jakýsi ideál dokonalé krásy, se kterým vše kolem nás srovnáváme. Tento ideál musí být dokonale universální, aby mohl pokrýt celé spektrum našeho poznání.
Důkaz pátý, rozumný plán dnes zřejmě nejpopulárnější cesta svatého Tomáše. Pokud se podíváme na přírodu či člověka, musíme si položit otázku, zdali tento vývoj mohl být otázkou nahodilosti a pak musíme říci, že máme obrovské štěstí, neboť ona pravděpodobnost se limitně blíží téměř k nule, nebo připustíme, že zde musel existovat někdo, kdo podmínky pro život „nastavil“ právě tak abych se já mohl narodit.
Pomyslný šestý důkaz do mosaiky přináší Kant, který hovoří o mravním zákonu kdesi v sobě. Říká, že není samo sebou, že se člověk může chovat mravně. Že toto jednání, které je rozdílem mezi zvířetem a člověkem je natolik důležité a natolik nás odlišující od všeho ostatního stvoření, že žádnou evoluční teorii vznik etiky, morálky či svědomí neodůvodníme. Člověku musela být dána, míní Kant.
Je zřejmé, že Boží existenci nelze prokázat, ale stejně tak je zřejmé, že víra v Boha není a ani nemůže být v rozporu s vědami speciálními (těmi, kteréhosi exaktní, metodicky redukované a tématicky abstraktní), tak ani s filosofií. Víra není tak otázkou diktátu či (i)racionality, ale svobodným rozhodnutím člověka.