„Pro mne je modlitba vzlet srdce, je to prostý pohled k nebi, je to zvolání vděčnosti a lásky ve zkoušce i radosti" Sv. Terezie od Dítěte Ježíše.
„Prosba k Bohu o vhodná dobra" Sv. Jan Damašský
„Rozhovor s Bohem" Klasický KKC
„Odpovědí víry na žízeň jednorozeného Syna" KKC 2561
Bůh volá člověka jako první, je v podstatě jedno, zda se jedná o hříšníka či spravedlivého, Bůh jako nebeský Otec má zájem o všechny. Člověk si může pouze vybrat, jakým způsobem a zda vůbec odpoví na Boží volání. Modlí se celý člověk. V Písmu se nečastěji mluví o duchu, duši nebo srdci. Je to nejhlubší a nejintimnější místo v člověku, místo kam může plně vstoupit pouze Boží Duch, zde si volíme věčný život, nebo smrt.
Modlitba je také společenstvím s Bohem, dokonalou rozmluvou a nejvyšším chtěním srdce. Jestliže někoho miluji toužím potom s ním mluvit, setkat se s ním. O to více se má srdce těšit na setkání s živím Bohem.(Srov. 1,2-1,4.15-17)
II. Kořeny modlitby
Bůh člověka hledá a nalézá v celých dějinách spásy. Od prvního lidského zaváhání (Gn 3,9,13) přes Noeho (Gn 6,13-21, + 7,1) a Mojžíše v Hořícím keři(Ex 3,14) až po vrchol v Kristově křtu (Mt 3,17). Bůh člověka nejen volá, ale také mu pomáhá od nemocí (Mt 14,36), odvrací zkázu (Jonáš) a dává mu účast na svém království(Lk 23,43).
Bible nás učí, jak naslouchat Božímu slovu (1 Sam 3,9-10). Je k tomu potřeba ztišit srdce a očistit svá ústa od hříchu (Iz 6,6-7). Modlitba musí být opravdová (Mt 6,7-8), pokorná (6,6), musíme svá srdce plně otevřít Bohu (Žd 3,7) a plná vytrvalosti (Mt 7,8
Bible je plná krásných modliteb a hymnů. Zvláštní kategorií jsou žalmy. Většina z nich je připisovaná Davidovi a jeho synovi Šalamounovi. Můžeme však říci, že původ většiny žalmů je neznámý. Žalmy děkují Bohu (Ž 100), prosí ho o ochranu (Ž 91), volají k němu s prosbou o radu (Ž 32). Zvláštní kategorií jsou kajícné (Ž 51) a hymny na Boha (Ž 93).
Mezi krásné hymny patří například Tobě chvála (1 Kron 29,10-13), Prameny spásy (Iz 12,1-5),. V Nové smlouvě pak Zcharijášovo kantikum (Lk 1,68-79), Simeonovo kantikum (Lk 2,29-32) a Mariin magnificat (Lk 1,16-55).Vrchol je pak v Otčenáši (Mt 6,9-13) a Kristově velekněžské modlitbě (Jan17,1-26). Krásné modlitby najdeme také v jediné prorocké knize Nové smlouvy Klanění (Zj 4,11 + 5,9-10.12) nebo Podivuhodné jsou tvé skutky (Zj 15,3-4).
III. Druhy modlitby
a)Velebení
Základní směr křesťanské modlitby, velebíme Boha, protože nám požehnal(1 Petr 1,3-9), nebo žádáme o požehnání.
b)Klanění
Uznáváme, že nás Bůh stvořil(Gn 1,26-28) a že nás nekonečně přesahuje. Že náš Duch padá na tvář před Králem slávy (Ž 24,9-10). Je to dokonalé a upřímné sebeodevzdání se Bohu.
c)Prosebná modlitba
Středem prosby je touha po Božím království a jeho hledání. Jsme si vědomi svého vztahu s Bohem a každým svým hříchem narušujeme svůj vztah s ním, a prosba o odpuštění je tedy dokonalou cestou k návratu k Otci.(Lk 17,3-4). Je to nejen touha po Božím odpuštění, ale i touha po tom, abychom i mi sami dokázali odpouštět všem kdo nám ublíží (Sk 7,60). Bůh vyslyší naše prosby (Mt 7,8-12).
d)Přímluvná
Sam Ježíš si uvědomuje potřebu příchodu Přímluvce (Jan 16,7), kterého nám posílá v podobě Ducha svatého(Sk 2,2-5).Během bohoslužby se několikrát prosí jak Duch svatý, tak Otec se Synem. Středem liturgie ve směru od lidu k Bohu jsou právě přímluvy. Během nich předkládáme bohu všechny naše starosti, zármutky, prosíme ho za církev, státníky, lid ale i za nepřátele. Kdo se modlí, ať nehledá v přímluvě to, co slouží jen jeho vlastnímu prospěchu, ale i prospěchu Druhých (Flp 2,4).
e)Díkuvzdání
Vzdávání díků charakterizuje modlitbu církve, která se slavením eucharistie stává stále více mystickým tělem. Díkuvzdání údů těla se podílí na díkuvzdání Hlavy.Každá situace v lidském životě je důvodem k díkuvzdání (1 sol 5,18), také svatý Pavel přes veškeré těžkosti které prožíval začíná často své listy děkováním (2 Sol 1,3-11). Když budeme pravidelně Bohu děkovat naučíme se zvládat i velmi těžké životní situace, tak jak to dokázal i sám Ježíš (Lk 22,42), protože nám k tomu dá Bůh dostatek sil(Lk 22,43) a milostí.
f)Modlitba chvály
Chvála je způsob modlitby, která oslavuje Boha (Řím 16,25), zcela bezprostředně Raduje se z Boží existence bez ohledu nato co koná. Je to dokonalá a plná radost se stvoření. Je to radost z účasti na spáse(Lk 10,20). I sám Ježíš chválí svého Otce(Lk 10,21). Víra je čistou chválou, díky ní máme účast na blahoslavenství určeným pro ty co mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha(Lk 5,8).
Zcela nezištná modlitba chvály se soustřeďuje na Boha; opěvuje ho pro něho samotného, oslavuje ho proto, že je (KKC 2649).
IV. Život modlitby
a)Ústní
Jakékoliv vyjadřování je člověku velmi blízké, často mluvíme s lidmi kolem sebe, a tak je přirozené, že i ústní modlitba je zřejmě nejpřirozenějším projevem lidské komunikace s Bohem. Vždyť i bohoslužba slova je nedílnou součástí mše svaté a celá Bible je tvořena slovy, která Boží dech našeptával svatopiscům. I když téměř žádný prorok nebyl vzdělán v rétorice díky otevřenému srdci vůči Bohu i lidem dokázal použít velmi účinná slova, tak aby oslovil nejen lidi své doby, ale neustále oslovuje i nás. I například Jób své volání formuluje do slov zcela jasně a zřetelně. Člověk se svými slovy utíká k Bohu od nepamněti. I Mojžíš mluví s Hospodinem za pomoci úst.
I když lidská pýcha omezuje komunikaci mezi lidmi Bůh rozumí každému. Je mu jedno, zda je Ital, Francouz či Němec, ale má zájem o každého a s každým chce komunikovat, chce se sním společně modlit. Modlitba není jen rozhovor člověka s Bohem, ale i Boha s člověkem.
V téměř všech druzích liturgie používáme svůj jazyk na chvály, prosby, klanění, děkování i prosté „pokecání" s Bohem, Pannou Marii, svatými,... I nejradostnější zvěsti v dějinách spásy byli zvěstovány ústy od početí (Lk 1,26-28) po radostnou zvěst vzkříšení (Jan 20,17). Díky tomu, že k nám Bůh mluví v celých dějinách spásy, my může slavit mši svatou a modlit se skrze Ježíše Krista a tento veliký Boží dar bychom měli mít stále na paměti.
b)Rozjímání
Rozjímání (meditace) je především hledání, při kterém je potřeba udržet pozornost. Křesťané a obzvláště katolíci mají celou škálu „pomůcek" například Písmo svaté, životopisy světců, liturgické texty, obrazy svatých, ...
Během rozjímání hraje velkou roli rozum, který se snaží odpovídat na otázky, proč a jak vést duchovní život. Na tyto otázky sám člověk odpovídá jen velmi obtížně, i když se to snad po celou dobu své existence snaží. Vrchol těchto snah bychom mohli vidět ve scholastice, která se snažila rozumem objasnit co šlo, a co nešlo, se snažila zpravidla nějakým způsobem vytěsnat, nebo zpochybnit. My víme, že při rozjímání hraje klíčovou roli Duch svatý. Ten nám dává možnost pochopit celou řadu věcí a odpovídat na otázky týkající se naší víry.
Rozjímání je nepostradatelnou složkou nejen osobní modlitby, ale také liturgie. Písmo svaté nás učí rozjímat na Panně Marii (Lk 2,10),která nám má být v rozjímání velkým vzorem. V jejím životě se dělo již během Ježíšova mládí tolik jen těžko pochopitelných situací, že se naučila hledat Boha nejen očima a ušima, ale také srdcem (Lk 2,51). Je velmi užitečné si každý den najít alespoň deset minut, a tak, jako Panna Maria rozvažovat o všem, co se kolem nás a v nás děje.
c) Kontemplativní
Vnitřní (kontemplativní) modlitba je zaměřena více na city pocity, než na rozum. Je žitím vnitřního vztahu s Bohem. Pohled srdce musí být zcela obrácen na Pána. Člověk se nemodlí, protože má čas, ale udělá si čas, aby tu byl pro Pána. Srdce je místem hledání a setkání, v chudobě a ve víře. Je velmi důležité usebrat srdce a soustředit celé naše bytí pod působením Ducha svatého, odložit všechny naše masky, strasti a starosti a plně se odevzdat Pánu. Kontemplativní modlitba je nejjednodušším a nejprostším způsobem modlitby a svým způsobem bychom se takto měli modlit neustále(Lk 18,1), protože je to žijící vztah Otce s milovaným a milujícím dítětem.
Vnitřní modlitba je veliký boží dar, který musíme přijmout v pokoře a chudobě, je to společenství člověka s Nejsvětější Trojíc, pohled na Krista. Pozornost upřená na Krista je zřeknutí se svého sebestředného já. Jeden venkovan z francouzského Arzu to při modlitbě před svatostánkem vyjádřil slovy: „Já se dívám na něho a od se dívá na mne" . Je to naslouchání Božímu slovu a mlčenlivá řeč lásky zároveň. Nejsou zde žádné řeči jen něco jako ratolesti, které živí oheň lásky.
Všechny tři druhy modlitby jsou dokonale spojeny v liturgii, která je nejvyšší a nejdokonalejší modlitbou. Kdyby jen jediná složka v liturgii chyběla náš duchovní život by neměl smysl, byl by prázdný. Je důležité si uvědomit, že se musíme pravidelně modlit všemi způsoby. Jen díky tomu může naše víra bezpečně a pevně růst a jen tak budeme moci nejen sobě odpovědět na celou řadu otázek týkajících se našeho života s Bohem.
V. Liturgie hodin
Jelikož se máme stále modlit (Lk 18,1) je liturgie hodin velmi důležitou součástí každodenního života organismu církve. Staré české přísloví říká: „Modli se a pracuj a Pán Bůh ti požehná" a tak i denní modlitba církve, která je rozdělena tak, aby co nejvíce korespondovala se skutečným a reálným životem, je opravdovým zdrojem požehnání a posvěcení lidské práce- jde o posvěcení celého dne modlitbou.
a)Invitatorium
Pozvání k modlitbě, je prvním úkonem dne. Chceme, aby Kristus působil v celém našem dni.
b)Laudates matutinate
Ranní chvály jsou modlitbou církve. Slaví se, když vychází světlo nového dne, když si připomínáme vítězství života nad smrtí, vzkříšení Krista, který je pravé světlo a osvětluje každého člověka (Jan 1,9), který je slunce spravedlnosti (Mal 4,2).
c)Hora media
Modlitbu během dne zachováváme podle prastarého zvyku uprostřed práce. Uvědomujeme si, že jsme dělníci na Boží vinici.(Mt 20,1-16). Skládá se obvykle ze čtyř částí: Jakási před část (3 žalmy a hymnus) a dopolední, polední, odpolední (ty mají po jednom čtení (velmi často ze stejné knihy) a modlitbu).
d)Vesperae
Večerní chvály slavíme, když se den nachyluje ke svému konci (nejlépe při západu slunce). Děkujeme za vše co jsme od Boha v tomto dni dostali. Spolu s ranními chválami tvoří pilíř denní modlitby církve. Očekáváme světlo druhého Kristova příchodu, slunce, které již nezapadne (Zj 21,23). Je vhodné připojit i zpytování svědomí.
e)Completatatorium
Poslední modlitbou dne je modlitba před spaním. Skládá se ze žalmu, krátkého čtení, responsoria, evangelia (obvykle Lk 2,29-32) a závěrečné modlitby, není zde rozdělen týden, dělí se pouze podle dní.
f)Oficium lectionis
Hodinka četby, není vázána na konkrétní čas během dne. Slouží k hlubšímu vnímání a naslouchání Božímu slovu. Poklad zjevení, který je v hodince obsažen, vede k velkému duchovnímu růstu.
Liturgie hodin může být jak osobní, tak společná. Obecně se doporučuje společná (18,20), které předsedá kněz nebo jáhen. V případě neúčasti vysvěceného ministra předsedá akolyta nebo obecně uznávaná osobnost ve víře (př. opat kláštera). Nicméně i osobní modlitba je nenahraditelnou a krásnou zkušeností a tak se také doporučuje osobní a společnou modlitbu střídat (poměrně rozšířený je i model, kdy se společně modlí jen Hora media a na osobní modlitbě zůstává zbytek Liturgie hodin).
VI. Boj o modlitbu
Člověk se modlí jak žije a žije jak se modlí. Jestliže nechceme denně jednat podle Kristova ducha, nemůžeme se ani denně modlit v jeho jménu. Duchovní boj je neoddělitelný od boje o modlitbu.
První problém, který se nabízí je milné pojetí modlitby. Modlitba není odříkávání starých modliteb z kancionálu, placebo efekt, nebo snaha o dosažení koncentrace na co nejlepší výkon. Je to hlavně a především hledání a komunikace (Ž 27,8).
Další věcí jsou neúspěchy v modlitbě. Velmi často se za něco objektivně dobrého (např. za uzdravení otce čtyř malých dětí a on umře) usilovně modlíme, ale Bůh nás prostě nevyslyší, a tak přichází zklamání a ztráta víry. Ale jak říká svatý Augustin, Bůh nás milostivě vyslyší, nebo nevyslyší ( srovnej Iz 55,8).
Nejčastější je nedostatek víry. Sotva se začneme modlit už myslíme na spoustu jiných činností a věcí, které se nám zdají být neodkladné a velmi důležité. Odhalit tento problém bývá velmi obtížné, protože si většinou nepřiznáme, že chyba by mohla být v nás. Tato skutečnost je daná nedostatkem pokory a je velmi moudré si uvědomit, že slovy českého přísloví „Bez Božího požehnání marné lidské namáhání" a také „Modli se a pracuj a Pán Bůh ti požehná" (srovnej Jan 15,5).
Je zvláštní, že když chválíme Boha (např. jsem vyhrál dvacet miliónů ve Sportce) je nám poměrně jedno, zda se mu naše modlitba líbí, či nikoli, ale když o něco prosíme, chceme vidět efekt a to nejlépe hned. Jedním z možných neúspěchu v modlitbě může být to, že nevíme za co se máme modlit (Řím 8,26) nebo, že předmět modlitby chceme zneužít (Jak 4,2-4). Nejúčinnější pomocí je vše odevzdat do Božích rukou (Lk 22,42).
Velkým problémem může být také nedůvěra k Bohu, buď mu své problémy, starosti, přání nepředložíme, protože „co on s tím nadělá" nebo mu to sice předložíme, ale necháváme si zadní vrátka „co kdyby to náhodou nevyšlo". Bůh je žárlivě milující(Ex 20,5), touží i po největším hříšníkovi (Lk 23,49).
Modlit se je životní nutnost. Kristus nám říká, že se máme modlit stále (1 Sol 5,17), máme Bohu děkovat(Ef 5,20). Modlitba a křesťanský život jsou neodlučitelné. „Kdo se modlí, jistě se spasí; kdo se nemodlí jistě se zahubí" říkal už svatý Alfons z Liguory. Máme se nechat vest duchem a dospět k dokonalé lásce s Kristem. A o tom, že nás miluje není pochyb, vždyť: Byly to však vaše nemoci, jenž nesl , naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn. Jenže on byl proklán pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. (Iz 53,4-5).
Ještě zbývá pro úplnost dodat, že prameny modlitby jsou nejen Boží slovo, liturgie církve, ctnosti víry, naděje a lásky (KKC § 2662), ale také každý náš bližní a každá událost v našem životě jsou důvodem k tomu, abychom se bez ustání modlili.
VII. Příběh modlitby
Na závěr si dovoluji zařadit pár putovních příběhů s komentáři:
Příběh první
Byl jednou jeden velmi zbožný muž, který se každý den večer i ráno modlil liturgii hodin ze žaltáře. Jako každé úterý se vydal na trh, který byl vzdálen několik hodin jízdy na voze od domu tohoto člověka. Jednou se jako obvykle vracel z trhu, ale cestou domů se mu rozbilo kolo od vozu. Zbožný muž příliš světské moudrosti ani rozumu nepobral, a tak se zamyslel, co bude dělat. A tak praví Bohu: „Pane, já nedokážu zformulovat tak krásné modlitby, jako velcí světci a teologové a ani si žádnou modlitbu nepamatuji, ale já teď třikrát pomalu odříkám abecedu, a ty si ty písmenka uspořádáš tak, aby z toho vznikla modlitba."
A tak se k Bohu donesla ta nejkrásnější modlitba, kterou kdy slyšel.
Byla to modlitba dokonalé pokory, víry v Boží moc, naprosté upřímnosti. A proto tohoto muže pak Bůh dává všem lidem za příklad. Člověk nikdy nemůže plně vystihnout Boha a nejkrásnější modlitba je, když si to uvědomíme a přesto se modlíme.
Příběh druhý
V jednom malém kostelíku právě probíhala mše svatá a venku zuřila bouře. V jeden okamžik kostelík zasáhl blesk, až se celý v základech otřásl.
Kněz, který celebroval mši se uprostřed věty:"Přinášíme ti pane tento chléb, je to plod země a lidské práce...„zarazil a prohlásil směrem k lidu:"Co kdybychom teď na chvíli přerušili mši a začali se modlit?!!"
Je smutné, že si spousta lidí vůbec neuvědomí, že mše je nejdokonalejším způsobem modlitby, že je to bytostné setkání s Kristem. Bohoslužba má sice stále stejný rámec, ale je pokaždé jiná, je to odlesk dokonalé liturgie, krásného společenství s Bohem a je pokaždé jiná, je to krásný Boží dar a my bychom si ho měli vážit.
Příběh třetí
V jedné vesnici se všechno již měsíc dopředu připravovalo na velkou eucharistickou pobožnost; v čele půjde kněz s monstrancí, za ním ministranti s kadidlem, starosta se znakem obce, místostarosta ponese prapor a zdejší TJ Sokol bude mít na starosti roztleskávačky. Celý průvod měl vyjít z kostela o obejít celou obec a pak se vrátit opět do výchozího bodu. Vše bylo dokonale organizováno zdejším farářem, který si právem připadal, jako velmi vytížený a v podstatě nejdůležitější muž obce.
Za zvuku kostelních zvonů a dechovky se celé procesí dalo do pohybu, když tu jeden ministrant přiběhl k panu faráři a říká mu: „Pane farář, v monstranci není eucharistie!!" a farář mu opáčí: „Na takové maličkosti nesejde a nemám na to čas".
Ježíš že je maličkost? Mnohdy se modlíme jen tak z konvence cítíme, že se to má a že když to dělala maminka, babička, prababička tak že na tom asi něco bude. Ale mi mnohdy nehledáme Krista, ale sami sebe. Sedíme v první lavici a pro samý zpěv a dokonalou vizáž zapomeneme na úkon kajícnosti při mši, na modlitbu po příjímání, nebo večer v posteli jen „Oddrtíme" Otčenáš a Zdrávas.
Je důležité se modlit s čistým a upřímným srdcem, nehledět na sebe, ale na Krista a pak naše modlení bude mít smysl a význam, pak se snad přemění ze dvou monologů na jeden dialog.
Příběh čtvrtý, poslední
Dvě rybky plavou vodou a jedna se ptá té druhé:
„ Ty nevíš co je to moře? Všichni o tom tak mluví.."
„To je to vše kolem nás" odpoví druhá rybka.
„Ale to není možné, vždyť je to jen slaná voda"
A tak je to i s modlitbou. Všichni o ní mluví, my při ní také mluvíme, ale v podstatě o ní víme tolik, co ta rybka o moři.
Když si do rozhovoru místo slova moře dosadíme slovo Bůh, tak možná přijdeme na pár zajímavých věcí. Tak například: Bůh je všude kolem nás, ale my známe jen nepatrný kousek, kolik jen malinkatá rybička dokáže uplavat za celý svůj život, ale i tak jsme nadšeni z toho, kolik je kolem nás krásy.
Když si do rozhovoru dosadíme místo slova moře slovo modlitba, tak toho možná zjistíme také dost, tak například, že to nejhezčí je kdesi v hlubině a „doplavat" až tam dá dost práce a možná se to na poprvé nepovede a bude to chtít trpělivost. Nebo to, že každý se modlí jinak(plave tím svým kouskem moře) a potkává jiné „rybky" a obdivuje jiné krásy.
A přece všichni děláme jedno a totéž, modlíme se k jednomu Bohu, v podstatě jednou modlitbou.
Žádné komentáře:
Okomentovat