Již poměrně dlouhou dobu se živě diskutuje o tom, jaký je vztah moderní či postmoderní filosofie ke křesťanství. V následujícím článku se pokusíme nastínit důvody, proč může být kladný a představovat novou výzvu pro naši víru.
Myslím, že pro filosofii druhé poloviny dvacátého století je typické, že se snaží jít k podstatě věcí, zpochybní vše, co zpochybnit jde, a snaží se hledat odpovědi na otázky, které trápí každého jednotlivého člověka. V zájmu filosofie se tak ocitá stále více téma bytostně spojené s člověkem, a to napříč všemi filosofickými školami – od kontinentální až po analytickou filosofii.
Jedním z omylů dnešní doby, proti kterému Benedikt XVI. zvláště aktivně vystupuje, je relativismus. Myslím, že zpochybnění hodnot, dosavadního způsobu života a jeho nové promýšlení – tedy jakýsi relativismus v rámci určité životní etapy nutně k víře patří. Kdo jím neprošel, jen těžko může mít dospělou víru.
Tento relativismus je ale třeba oddělit od programového zpochybňování existence obecných hodnot. Zde by měl mít křesťan jasno v tom, že existuje nejméně jedna hodnota, u které je možné věřit v její existenci. A to určuje již vše ostatní. Myslím, že právě postoj člověka připouštějícího, že je možné věřit, je v diskusi s relativismem programovým klíčový. Je totiž pro člověka osvobozujícím.
Zpochybňování hodnot není ničím novým – bylo hlavní hnací silou vzniku moderní filosofie od Descarta, Locka až po Kanta. Ti všichni se museli vypořádat s otázkou, čemu je možné skutečně věřit, co má onu hodnotu, která může být ve středu našeho života. Pro dnešní dobu může být v mnohém přínosný přístup Pascala – ten říkal, že člověk by měl jednou za život projít inventurou hodnot, ale pak by za nimi měl stát. Neustálá skepse totiž nic nepřináší, je programem bez programu.
I dnešní filosofie relativismu je v mnohém podobná té, se kterou se musel vypořádávat Pascal. Je filosofií nedospělosti, která na jednu stranu nabízí člověku svobodu, ale neumožňuje mu realizovat lidství. A zde by měl být prostor pro křesťanství. Již svatý Basil Veliký říká, že člověk musí dýchat oběma plícemi – jak tou intelektuální, tak také duchovní. Myslím, že člověk dnešního střihu tento požadavek cítí snad ještě silněji než kdy předtím a je jen na nás, zdali mu dokážeme smysluplný obsah druhé plíce nabídnout, nebo zda dá přednost jiné její variantě, kterou vyhodnotí (ač chybně) jako lepší.
Pro rozlišení toho, jak je nějaký myšlenkový proud kvalitní, je možné sáhnout po jednoduchém kritériu, kterému porozumí téměř každý. Tím kritériem je, co daný systém přináší člověku, jaké hodnoty do společnosti importuje. A zda tento balík hodnot je dostatečně kvalitní. Myslím, že i diskuse s lidmi, kteří nejsou příliš filosoficky orientovanými na toto téma, může být pro jejich vnitřní postoj přínosná.
Možná by na tomto místě mohl zaznít ještě jeden významný Pascalův postřeh, a to je argument sázky. Není-li Bůh a já žiji, jako by byl, nic neztratím. Padnu do země a rozložím se. Je-li ale Bůh a já žiji, jako by nebyl, ztratím po smrti v nekonečnosti vše. Je-li to padesát na padesát, je velmi riskantní žít tak, jako by nebyl.
Heidegger, Husserl, Sartre a další vyhlašovali monumentální filosofické programy pro novou dobu, na kterých dnešní postmoderna stojí. V popředí není jen spor o hodnoty, ale také o život. Každý člověk žije svým projektem, dělá volby, které není možné vzít zpět, a maluje obraz svého bytí, na základě kterého je možné život hodnotit. Avšak až v okamžik smrti, ve které je udělán poslední tah a uzavřena kompozice.
A i zde je prostor pro křesťanství, aby dalo smrti i celému obrazu hlubší – eschatologickou – náplň. Ať se nám to líbí či nikoli, smrt je velkým tématem v životě každého rozumného člověka. A je to právě ona, která hraje náboženství do karet nejvíce. Nemá jít přitom o nějaké laciné „dušičkování“ nebo sladké fráze. Ale spíše o ukázání perspektiv, které může smrt mít, pokud svůj obraz tvoříme k určitému cíli.
A zde je již jasně vidět, že celá postmoderna směřuje k znovuobjevení křesťanství v jeho plnosti a hloubce – od otřesení hodnot, přes tvorbu projektu až k eschatologickému konci. Myslím, že celá postmoderna hledá křesťanství, které se jí není schopné dostatečně jasně a autenticky nechat nalézt. Nemůže být řeč o nějakých frázích a vzletných řečech. Život vyžaduje autenticitu v maximální možné míře, surovost nutnosti. A toho by si měl být každý křesťan velmi dobře vědom.
Žádné komentáře:
Okomentovat