pátek 29. července 2011

Mezi laureáty Ratzingerovy ceny je také laik

Jedním ze tří letošní laureátů Ratzingerovi ceny je římský prof. Manlio Simonetti - laik, který věnoval svou akademickou kariéru dějinám nejstarší křesťanské literatury a kritickým edicím patristických spisů. Patristika zažila svůj určitý vrchol v minulém století, které se silně obracelo k tradicím východu a do vlastní historie. Nejenže se sledovaly cesty vzniku biblických knih, ale stále větší důraz byl kladen na studium vývoje křesťanského myšlení a spirituality. Přesto nebo právě proto je mimořádně významné systematické dílo Simonettiho.

Pokud by získal tuto prestižní cenu, která bývá přirovnávána k Nobelově ceně v oblasti teologie, byl by to bezesporu významný stimul pro rozvoj laické teologie, která by se tak stala rovnoprávnou součástí hlavního myšlenkového proudu soudobé teologie. Přitom až do současnosti se prosazovala laická teologie především v oblastech pomocných věd – historii, filosofii, umění či v právu. Přitom patristika je teologickou multidisciplínou té nejvyšší kategorie.

Možná by se mohla naskytnout otázka, zda má vůbec smysl rozlišovat teologii na laickou a klerikální, když se v moderním pojetí jedná o jednu vědeckou disciplínu, téměř jako každou jinou. Myslím, že jednoznačně má – předně teologie není jen interpretační, objevná či popisná věda. Jde jí o člověka a jeho vztah k Bohu. Ve hře je tak nějaký nárok na konkrétní jednání člověka a to zcela bytostným způsobem. Evagrin z Pontu podává definici teologie jako kontemplace Trojice. Nejde tedy o vědecké výsledky či objevy, ani o seznamy publikací, jako spíše o život jako takový.

Kněží jsou přitom praktickými „vykonavateli“ této vědy – v pastoraci, liturgii, v kázáních. Tam všude se projevuje prvek akcentující požadavek na změnu života, na spásu. Zatímco kněz má toto v běžném popisu práce, laik je mnohem více teoretikem a když praktikem, pak v prvé řadě na sebe nebo na nějaký užší okruh osob. Rozdíl je tedy také v autoritě.

Myslím, že je zde ještě jeden podstatný rozdíl – do každého teologického díla se promítá osobní autorova zkušenost a jeho osobnost. Teologické dílo není systematickou vědeckou analýzou neosobního charakteru, ale osobitou interpretací. Jistě při zachování všech vědeckých požadavků, s citacemi a výzkumy. Vždy ale bude příběhem do velké míry osobním.

Ač mluvíme o Bohu ve třetí osobě tušíme, že správně bychom měli užít osobu druhou, neboť on je všechno ve všem, takže není možné najít žádnou část vesmíru, ve které by nebyl. A zde je tedy namístě se ptát po osobní zkušenosti autora – a ta je pochopitelně různá, v závislosti na osobnosti, vzdělání i stavu jednotlivé osoby.

Proč je laický prvek v teologii potřebný, je zřejmé – laici mají teologii jen málokdy jako hlavní zaměstnání, jsou většinou odborníky také v jiných oborech, což jim umožňuje přinášet nové myšlenky a pohledy. A také mají zkušenost rodinnou či přinejmenším nekněžskou. Zcela jinak bude spiritualitu liturgie prožívat kněz a laik. Jiný bude pohled na spiritualitu a fenomén samoty člověka žijícího v celibátu a toho, který žije v manželství. A tyto zkušenosti jsou dosti obtížně přenositelné.

Čteme-li díla Serafíma Sarofského, Teofana Zatvornika a dalších, je zřejmé, že jejich hluboká poustevnická zkušenost je obohacující pro všechny, ale jen velmi těžko přenositelná do života. Jejich rady jsou totiž často neslučitelné s funkčním manželství. A právě zde je prostor pro bohatou laickou teologii.

Pokud získá cenu prof. Manlio Simonetti, bude to jistě významný impuls pro rozvoj laického teologického bádání, které bude bráno vážně a důstojně. Jistě se bude jednat o devizu, kterou ocení celá církev.

Žádné komentáře:

Okomentovat