čtvrtek 17. listopadu 2011

Absolutní primát Boha v liturgickém dění

Pokud bychom se podívali na to, jaký vztah k liturgii má typický věřící, zřejmě bychom mohli pozorovat jistou kontinuitu s historickým vývojem – jde mu totiž především o shromáždění, akt společenství, které se schází k Boží oslavě. Pokud bychom chtěl být snad ještě kritičtější, mohli bychom najít jistě nemalou skupinu věřících, kteří vnímají svoji účast na liturgii jako splnění nutných povinností daných nějakým zákonodárcem. Je ale zřejmé, že ač oba nastíněné přístupy jsou možné a jistě nejsou úplně špatné, něco velmi podstatného jim chybí.

Podíváme-li se na současnou liturgiku, je možné v ní najít tři základní směry. První jde cestou hledání pramenů – liturgie je činností církve, která je kontinuální. Nalezení historických souvislostí, zdrojů, původů obřadů nám o její současné hloubce a struktuře může mnohé říci. Druhým přibližně stejně velkým proudem je pastorální pohled na liturgii. Ten přijímá určitý platný řád slavení jako určité mantinely toho, jak je možné ji vést, a hledá cesty, jak ji v maximální možné míře přiblížit věřícím. Právě z tohoto proudu pak vychází také program animovaných mší, liturgických tanců a řady dalších aktivit, které jsou do liturgie včleněny tak, aby jim mohl člověk co nejlépe porozumět, aby měl z liturgie zážitek. Třetí směr vnímá liturgiku jako systematickou vědní disciplínu, hledá v ní vnitřní souvislosti a logické stavební prvky. Tímto způsobe je možné nejen liturgii pochopit „vědecky,“ ale také například vytvářet nové liturgické obřady.

Při pohledu na situaci u nás je možné říci, že dominantní roli hrají především pastoralisté. Ostatně tímto směrem se vydaly také liturgické reformy Jana Pavla II. Povolení ministrování dívek, speciální eucharistické modlitby pro pokání nebo direktorium pro mše svaté s dětmi, to všechno jsou kroky směrem k většímu prožitku Božího lidu.

Zdá se, že se často ve snaze učinit liturgii co možná nejpřitažlivější a nejzajímavější možná poněkud vytrácí dva významné prvky liturgie. Ne že by o nich někdo pochyboval nebo je znevažoval, ale prostě se pod vrstvou připojených obřadů stávají méně zřetelné. Je to především absolutní primát Boha a pak také rozměr slavení.

Myslím, že jen málokterý věřící si při pohledu na mši či pobožnost pomyslí, že se jedná o akt slavení. Mše vypadá často velmi různě, ale rozměr slavení jako by se v ní vytrácel. A to jak u mší, které jsou „barokizovány“ animátory, tak u striktních „rigidistů“, svázaných strachem z toho, aby se náhodou něco neslavilo špatně. Je potřeba vědět, že je zde na jedné straně řád, který je nutné dodržovat, na straně druhé, že liturgie je svobodné setkání člověka s Bohem, setkáním, které je oslavou Boží a posvěcením člověka.

Stejně tak je ale třeba vidět, že primární roli ve shromáždění hraje Bůh a že jeho primát je naprosto absolutní. Čteme-li o tom, že by často mohly stačit jen bohoslužby slova s výborným kazatelem, neboť jsou stejně pro moderního člověka šité na míru optimálně – jsou krátké, inspirující a kvalitní, můžeme vidět zásadní nepochopení toho, co je smyslem liturgie. V ní musí jít oslavu Boží a posvěcení člověka, nikoli o intelektuální prožitek tu více, tu méně kvalitního kázání.

Není proto ani možné liturgii provozovat jako doplněk katecheze. Jde o jeden ze základních projevů církve, o její pramen a vrchol její činnosti. Liturgie je tedy v životě církve na prvním místě. Jde o základ, ze kterého by veškerá činnost církve – ať již ve smyslu hlásání nebo služby druhým měla vycházet.

Jak shrnuje Benedikt XVI. ve svém listě italským liturgikům, je jeho přáním, aby jejich působení ve větší míře sloužilo autentickému vnímání liturgie a dobré teologicko-pastorační formaci v plné shodě s magisteriem a živou tradicí Církve. Ostatně to nemusí být výzva jen pro ně. Každý člověk se účastní liturgického slavení a má v rámci křtu na něm podíl. A podle toho by se měl také chovat.

Žádné komentáře:

Okomentovat