středa 9. listopadu 2011

Krása zachrání svět

Krása může být na první pohled poměrně kontroverzní hodnotou. Můžeme být svědky toho, že řada lidí za umění utrácí vysoké částky peněz, stavby jsou často značně předražené a mezi lidmi je rozšířená představa, že život v kráse a luxusu je něčím špatným či povrchním. Vždyť i církvi byl vytýkán majetek, zdobné kostely nebo bohatá roucha. Jaký by tedy měl křesťan zaujmout ke kráse postoj?

Předně je třeba vyjít ze samotného pojmu krásy a zeptat se, co vlastně znamená, na co odkazuje. Krása v lidských měřítkách je alegorií na krásu Boží. Bůh je krásný, protože je dobrý, dokonalý a harmonický. Není tedy možné, aby krása byla něčím špatným, když je analogií samotného stvořitele. Ptáme-li se, jakým způsobem chápat Dostojevského výrok o kráse, pak právě v tomto kontextu. Člověk, který si je vědom Božího přebývání v sobě i ve světě, je schopen vidět krásu, kamkoli pohlédne.

O svatém Basilovi se traduje historka, že se rozzlobil na žebráka, který se dělal ošklivým před vraty kláštera a řekl mu: „Jak je možné, že nevidíš obraz Boží Krásy v sobě? Cožpak nevíš, že skrze křest jsi podobný Bohu?“ Křtem se člověk stává krásným, ale nikoli nějakým patetickým způsobem, ale zcela praktickým, neboť má na kráse účast.

Kostely jsou bohatě zdobené právě z tohoto důvodu. Člověk pociťuje krásu, kterou mu Bůh zjevuje, a nemůže jinak, než že k jeho oslavě zbuduje to nejkrásnější, čeho je schopen. Je to čin k oslavě Boží. Krásu je možné také lépe zažívat uprostřed krásného prostředí. Snad právě proto je barokní presbytář obrazem nebe.

Benedikt XVI. k tomu ve své nedávné promluvě připojil: „Umění dokáže vyjádřit a zviditelnit potřebu člověka jít dál za to, co vidí: zjevuje mu jeho žízeň a hledání nekonečna,“ vysvětlil papež. „Umění jsou otevřené dveře k nekonečnu, ke kráse a pravdě za všedním životem. Umělecké dílo dokáže otevřít oči naší mysli a srdce a zve nás výš.“

Umění tedy hraje klíčovou roli při modlitbě, která by měla být zážitkem krásy, stejně jako liturgie. Mluvíme-li o tom, že s námi slaví všichni andělé a světci v nebi, jak by bylo možné toto slavení prožívat bez reflexe krásy? Jistě je třeba říci, že ne vše duševní musí být duchovní, ale přesto je možné říci, že umění je něčím, co člověka přesahuje, dává mu pohlédnout někam za základní obzor lidského rozhledu.

Ostatně právě v umění člověk zažívá jisté in fieri, dorůstání do plnosti. Krása lidská vstupuje do krásy Božské. K umění často již není možné dát další komentář, neboť představuje vstupní bránu k modlitbě. Forma se rozplývá a zůstává jen obsah, čas ustupuje osobě a dochází k setkání dvou entit.

Díváme-li se na možnosti evangelizace, pak se ukazuje, že jedinou průchozí cestou je právě dialog skrze umění. To je někdy označováno jako nízkoprahová aktivita, ale je třeba říci, že nejde o něco méně cenného či aktivního. Právě naopak. Umění je vlastní každému člověku a jeho prožívání zasahuje přímo jeho lidskou přirozenost.

Křesťan by proto měl být být člověkem krásy – nejde jen o to navštěvovat galerie, ale především si zamilovat krásu jako takovou a snažit se ji vidět všude kolem sebe. Krása je optikou, kterou se lze dívat na svět, a ten se jí promění. A takovou proměnu světa může zažít každý. Stačí jen opustit své zaběhnuté stereotypy a dát průchod vertikále bytí směrem k dorůstání do společenství s Bohem.

Žádné komentáře:

Okomentovat