Často se mluví a píše (v katolických kruzích) o svátosti smíření. To je v pořádku, ale je škoda, že se nepíše také o období, které prožíváme po jejím přijetí. Právě tento stav vnitřní čistoty bychom měli v tomto období prožívat.
Čistota sama o sobě nemůže být cílem, ale musí být prostředkem. Skrze čistotu můžeme dojít ke Kristu, skrze ni může naplno slavit. Každá bohoslužba začíná vyznáním hříchů. Právě tento úkon nám dá takové srdce, kterým budeme schopni uzřít Boha (srov. Mt 5,8). Díky této skutečnosti se pak můžeme plně účastnit slavení a žít plný a radostný život v Kristu Ježíši.
Máme během svého patření na Boží tvář odložit všechno špatné a nedokonalé, všechno, co nás nečiní Bohu podobnými. Máme se očistit od všech svých zájmů a v pokoře, po vzoru proroka říci: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ Iz 6,8.
Křesťan má dvě povinnosti radovat se a milovat. S tím, že má milovat se nepolemizuje a i ateisté na to často poukazují. Ale radovat se? Snad na věčnosti, ale teď. Kdepak tělo svět ďábla přemáhá....
Křesťan je povolán k tomu aby se radoval. Má poznávat krásy Božího stvoření, modlit se, slavit mši svatou, přijímat svátosti, milovat nepřátele, ale to vše s radostí.
Radost si mnoho lidí plete s veselím, smíchem, něčím co nám činí potěšení. Ale radost je trvalé, nezvratné naklonění naší duše ke Kristu. Radost musí být podepřena láskou, a tak jedna bez druhé v křesťanském slova smyslu nemohou existovat. S trochou nadsázky by se dalo říci, že substancí lásky je její radost.
Doba Velikonoční nás vybízí k tomu, abychom s celou církví radostně zpívali: „Sláva na výsostech Bohu“. Vede nás k zamyšlení, zdali to co děláme má nějaký smysl a jestli „mízou“ naší duše je radost. Je potřeba o ní usilovat a starat se o ní, jinak by se nám mohlo stát, že přejdeme do stavu „automatu na kávu“. Na určité podměty budeme reagovat nacvičenou metodou, která bude sice morálně nenapadnutelná, ale bezcenná.
Nebojme se tedy prožít Velikonoce s opravdovou radostí a upřímností, je to vrchol celého roku a tak je škoda ho degradovat na svátek úklidu a umívání oken. Právě z této události máme žít po zbytek roku s dokonalou křesťanskou radostí.
Tyto svátky nesmíme brát pouze jako z mrtvých vstání našeho Pána, ale jako přípravu na naše vzkříšení. Naše naděje potom spočívá v tom, že se ke Kristu budeme moci připojit a v nebi s ním v plnosti poznání a času oslavovat.
Během padesáti dnů máme načerpat tolik jistoty a naděje, abychom z ní mohly v těžkých zkouškách všedních dní uspět.
Ono načerpání není snadné a vyžaduje spoustu času a odříkání. Nastává ve chvílích, kdy jsem sami s Pánem; při adoracích, rozjímáních, modlitbách, při slavení svátostí.
Toto období by nám mělo dát čas, prostor a impuls pro naši vnitřní proměnu. Měli bychom si uvědomit, že již nepatříme sobě, ale Bohu, přestat hledat své zájmy či koníčky a naplno se věnovat otázce naší služby Kristu a Církvi. Při křtu jsme přijali kněžský úřad. Máme tedy plnit úlohu kněze ve smyslu nejen hlásání božího slova nebo při účasti na svátostech, ale máme usilovat o plnost a dokonalost v rovině služebné. Svatý Pavel píše: „Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“1 Kor 9,22.
Musíme se naučit přijímat s opravdovostí a láskou všechny dary, které od Boha dostáváme a vší svojí silou je rozdávat. Musíme se zevnitř naučit vidět ve druhých Krista a nejít jen cestou pásy pro sebe, ale usilovat o to, abychom po této cestě dokázali vést co nejvíce lidí. Příkladem je opět svatý Pavel, který o sobě mluví a píše, jen když chce povzbudit, či jinak vést druhé. On měl prožil své obrácení nejen na poušti, ale také v Damašku, tam mohl zažívat první radost z víry. Naší pouští je doba postní a Damaškem radostné slavení Velikonoc.
Neochabujme tedy a usilujme ne o manažerskou činnost, ale o svatost. Všichni jsme byli povoláni ke svatosti a Kristus čeká jen na naše ano, které nás promění.
Kristovo oslavení na hoře nebo to, že po čtyřicet dnů chodil po Zemi v oslaveném těle není náhoda. Náš Pán nám ukazuje, že již zde na a v tomto okamžiku musíme začít pracovat na tom abychom se dostali do nebe. Abychom žili svatým životem a nebyli pohoršením pro své okolí. Začátek musí být v našem nitru.
Jak se vydat na cestu oslavení, nejen našeho těla, ale i Hospodinova jména nám ukazuje evangelium: „Jeden z předních mužů se ho otázal: "Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"Ježíš mu řekl: "Proč mi říkáš `dobrý´? Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Přikázání znáš: Nezcizoložíš, nezabiješ, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, cti otce svého i matku."
On řekl: "To všechno jsem dodržoval od svého mládí."
Když to Ježíš uslyšel, řekl mu: "Jedno ti ještě schází. Prodej všechno co máš, rozděl chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!"
On se velice zarmoutil, když to slyšel, neboť byl velmi bohatý. Když Ježíš viděl, jak se zarmoutil, řekl: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království."
Ti, kdo to slyšeli, řekli: "Kdo tedy může být spasen?"
Odpověděl: "Nemožné u lidí je u Boha možné."“ Lk 18,18-27.
To čeho se máme zbavit nemusí být nutně majetek, ale vše co nás spoutává, omezuje a odvádí od Krista. Ježíš sám ví, že toho nejsem schopni sami a tak nám dává ještě jednu radu, abychom se spolehnuli na Hospodina. On nám může odpustit vše co nám scházelo k dokonalosti na tomto světě a naplnit nás, již zde do statečným množstvím darů a milostí. Jedno české přísloví říká: „Bez Božího požehnání, marné lidské namáhání“. Svatosti a nebe dosáhneme jen tehdy, když sami sobě a Bohu přiznáme, že na to sami nestačíme.
Člověk je tvor, který se nemůže v žádném aspektu bytí rovnat Bohu. Toto zjištění potom vede k pokoře. Ve chvíli, kdy jsi uvědomíme, že nás Hospodin nevýslovně přesahuje a že on sám nejlépe ví, co je pro nás dobré a prospěšné, můžeme s Bohem začít opravdově žít.
Toto zjištění není zjištěním novým, jelikož již svatý Agustin píše: „Bůh nás milostivě vyslyší, nebo nevyslyší“. V tomto citátu je skryta velká pravda. Musíme si uvědomit, že Bohu na nás záleží a že pro nás chce jen dobro. On nám chce dát to nejlepší a my přitom mnohdy nevíme za co či o co máme prosit. Svou starost pak můžeme s klidným srdcem dát Kristu.
Žádné komentáře:
Okomentovat