Za povšimnutí jistě stojí fakt, že sám Kristus ani apoštolové nikdy nevykonali zázrak někde o samotě ale vždy ve společenství nejméně dvou nebo tří. Na co chtějí poukázat? Snad na to, že duch svatý působí ve společenství církve a pro ni, že tyto divy nemají posilovat víru jednotlivce, ale budova důvěru v Krista v rámci celého shromáždění.
Dnes stojíme před palčivým problémem ony „ostrůvky“ se nechávají slyšet, že na prvním místě je víra jednotlivce a pak že až nějaká církev, že liturgické stání a klekání že už je překonáno a že to nejdůležitější je člověk, spíše řečeno Pan člověk. Ozývají se hlasy, které odsuzují apoštolskou posloupnost, říkají, že onen mešní kolorit je potřeba pozměnit tak, aby pružně dokázal obsluhovat potřeby věřícího (nikoli věřících). Říkají že, to oblečení ve kterém chodí klér jsou zbytečné, že raději investujme do charity a podobně.
Do tohoto prostředí vstupuje současný papež dvě významnými výkřiky. Tím prvním je kniha Církev jak společenství. To jednoznačně odsuzuje názor, že moje víra je to nejdůležitější, či snad pohled, že má zbožnost a láska mě přivede do nebe. Říká velmi zřetelný fakt, že církev na této zemi je putující – společně jdoucí za Kristem. Kniha říká, že ten „Pan člověk“ kterého si mnozí z nás pečlivě vybudovali jde špatným směrem. Tedy že upřednostnil velké P před velkým Č. Upřednostnil své pompézní sny a snahu o samostatnost, před pokorou a následováním Krista. Toto následování musí mít pevný základ ve slavení svatostí, protože právě z nich získáváme sílu pro život ve společenství.
Církev se staví k otázce nedělního slavení liturgie ve svém právu až příliš benevolentně. Dává nám příkaz být účastni mše svaté. To je podobné, jako bychom šli na oslavu narozenin svého nejlepšího kamaráda, sedli si před jeho dům, tři čtvrtě hodiny se nudili zašli na dort a ještě dříve než bychom ho snědli byli bychom pryč. Neděle se musí slavit! Člověk musí mít na paměti slova svatého Pavla: „Radujte se! Znovu vám říkám radujte se!“ Fil 4,3. Je potřeba neděli slavit je potřeba říci si co je a co není důležité. Je potřeba odložit všechny své starosti před branou kostela a vyrazit na mši s čistým a radostným srdcem.
Domníváme li se, že křesťan musí milovat, měli bychom, jedním dechem, dodat povinnost druhou: Musí se radovat. Ony hlasy „ostrovů“ jsou hlasy lidí, kteří nepochopili křesťanství, kteří zůstali na duchovní úrovni tří letých dětí – tedy na úrovni egocentrismu. Jeden brněnský jáhen Ivan Synek velmi pěkně říká: „Bůh se nás nebude ptát kolik dobrých skutků jsi udělal, ani kolik milosrdenství jsi komu prokázal, nedej bože co jsi přečetl a naučil se, ale JAK JSI MILOVAL?“ To je krédo které nás má provázet. Máme se učit radostně milovat. Nikoliv milovat. Když budeme milovat bez radosti je to zbytečnost. Když se budeme radovat bez lásky je to pošetilost. Teprve ve spojení těchto dvou činností můžeme objevovat křesťanství.
Možná právě po tom, pochopíme proč zároveň stojíme a co to znamená být mystickým tělem Krista.
Co si s teoretické úvahy odnést do života církve? Že právě dnes je den kdy máme s radostí vyrazit do chrámu a stoupnout si tam jako obvykle. Ale jinak. Proměnění Kristovou láskou a třeba poprvé v životě při modlitbě Otče náš, neříkat v duchu můj, ale ze srdce náš. Možná poprvé v životě popřát pokoj s radostí, že je ten vedle mne také v církvi, že tvoříme rodinu, že máme jednoho Otce, poprvé v životě být radostný tak jak radí Pavel v listu Galatským (Gal 5,22 n).
Jediná možná katecheze je životem církve. Naším společným životem církve, s láskou a radostí.
Žádné komentáře:
Okomentovat