Velice pěkně se staví k problému co je církev tradice Otců, kardinál Špidlík to popisuje jako obraz Boží Trojce ve stvoření. Církev je tak obrazem společenství, které tvoří Božské Osoby. Církev má být natolik otevřená, jak jsou vůči sobě otevřeny Osoby. Tento obraz je jeden z nejmodernějších a nejstarších současně.
Říká nám cosi velmi důležitého, církev není spolkem zahrádkářů, či lékařskou komorou, památkovým ústavem nebo nemocniční službou, ale živým organismem. Každý náš skutek se tak projeví na životě celého společenství. Každý náš hřích otráví celý organismus a každý náš dobrý skutek ho činní pevnějším, krásnějším a silnějším. Tento systém myšlenek nás tedy podvědomě vede ke třem závěrům: Církev je žívá, Bohem stvořená a máme za ni niternou odpovědnost.
Jiný pohled, řekněme systematického teologa, nám nabízí otec Kopeček: Církev a liturgie mají stejné znaky - svatost, jedinečnost, apoštolskou posloupnost a všeobecnost. Liturgie se tedy stává krví celého organismu církve. Jestliže je církev tělo, Kristus hlava, pak je liturgie to co z nich činní unitární, živý celek, který roste a zpevňuje se v lásce. Svátost je nejdokonalejším projevem církve. Sakramentum (svátost) je interakci ursakarmentum (prasvátosti, tedy Krista) s gruntsakramentum (základní svátostí,tedy s církví).
Tento pohled nás vtahuje do života církve, již nejsme zodpovědní jen morálně, ale také vztahově. Cokoliv co se v církvi děje nás nejen ovlivňuje, ale také to ovlivňujeme. Eucharistická modlitba již není jen záležitostí kněze, ale všech v kostele přítomných.
A zde vidím největší problém současné liturgie. Lidé nejsou schopni se do církve začlenit a pochopit ji jako cosi osobního, ale současně posvátného a když nemohou najít své místo církvi jak se mohou účastnit procesu společného slavení interakce ursakramentum s .......
To nema konec?
OdpovědětVymazat