Jaké jsou ony dary?
Tradice jich vypočítává sedm: moudrosti, rozumu, rady, síly, umění, zbožnosti a bázně Boží. Zajímavé je že Písmo jich zná jen šest: „Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy." (Iz 11,2). Jsou to dary, které v plnosti dostali Šalamoun, David a Mojžíš. Izajáš úmyslně poukazuje na to, že právě nejvyšší a nejdůležitější muži Izraele nekonali sami ze sebe, nýbrž že skrze ně je konal Hospodin. Tedy jinými slovy - velikost člověka spočívá v tom, že nechá Boha, aby v něm působil. Teofán Zatvornik charakterizuje duchovní život jako vdechování a vydechování Ducha svatého. V tomto kontextu je tedy nutno chápat jejich existenci.
Dary jsou samozřejmě různé, ale ony vyjmenované představují jakési kategorie, na které by se člověk měl soustředit, když usiluje o to, aby v něm a prostřednictvím něho působil Duch. Zde se také skrývá odpověď na otázku proč církev zná právě sedm darů. Jednak tím interpretovala text Iz 11,2, aby jeho význam byl zřejmější a jednak každý z darů působí jednu ze základních ctností a stojí proti sedmi hlavním hříchům.
Co dary Ducha jsou, jak se projevují?
Pokud bychom nahlédli do KKC (1830-1831), nalezli bychom dvě odpovědi: Dary jsou trvalé dispozice, k tomu aby člověk mohl jednat podle hnutí Ducha svatého. Druhá pak hovoří o tom, že tyto dary činní věřící ochotně poslechnout Boží vnuknutí. Tradice pak půjde cestou zkušenosti z mnižsvím, tedy vnímání darů jako nástrojů pro boj se zlem. Člověk je skrze ně disponován konat dobro a tak se stává podobným Bohu. Duchovní život je život osoby Božské v osobě lidské, říká Tomáš Špidlík, dary jsou pak realizace tohoto života.
Pokud jde o jeho aktivitu, tedy plody Ducha, pak jich v písmu napočítáme dvanáct, tedy stejně jako apoštolů (KKC 1832). Jsou výsledkem aktivní činnosti Boží v lidském nitru. Theoria a praxis se díky Duchu stávají jedno.
Jakým způsobem lze s těmito dary pracovat? Má smysl se za ně modlit?
Všechno co od Boha člověk dostává by podle svatého Ignáce mělo směřovat Ad maiorem Dei gracias, tedy k větší cti a slávě Boží. V této souvislosti můžeme říci, že se jedná o dary služby, nikoli o osobní dispozice toho kterého člověka. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává. Nelze tedy říci, že člověk obdařen mimořádnými dary musí nutně být svatým, i když je pravda, že tyto dary se nejvíce projevují způsobem života. Stejně tak nemůžeme někoho zavrhovat pro jeho nevěru či zlé skutky, protože neznáme množství Ducha v tom kterém člověku.
Otázka toho jak a zdali se za dary Ducha Božího modlit je zajímavá. Vždyť v Božím zájmu by mělo být maximální posvěcení jeho lidu. Proč se tedy za to modlit? Odpověď nám dává liturgie. Během slavní svatodušních svátků se zpívá píseň Přijď ó Duchu přesvatý, při které celá obec stojí. Modlitba za dary má tedy oporu v tradici i liturgii. Pokud bychom zůstali u obrazu který nastínil Teofán Zatvornik, pak by tato modlitba byla výrazem lásky k Bohu ve smyslu touhy po dokonalejším životě (mocnějším dechu) s ním. Modlitba není prosbou či přemlouváním Boha, jak je někdy mylně chápána, ale životem v Bohu a s Bohem, jehož svorností je láska. Zatvornik uvádí, že modlitba která nevychází se srdce není modlitbou. V tomto pohledu je tedy zřejmé, proč se modlit za tyto dary - protože toužíme po stále větším sjednocení s Bohem v jeho nekonečné lásce.
Odkazy na KKC: 1099-1109, 1830-1832
Písmo: Gal 5,22n , Iz 11,1nn
Žádné komentáře:
Okomentovat