Askezi jsme si definovali jako snahu o patření na Boha tak, jak ho viděli Adam a Eva v ráji, zbaveni všeho, co nás odvádí vztahu s Pánem. Jestliže jde o cviční a vztah, můžeme se nechat inspirovat zkušeností z běžného života. Můžeme ze svého života odstraňovat všechno co nás od modlitby odvádí (vědu, umění, kuželky) nebo jít cestou opačnou. Tento postoj bychom mohli nazvat pozitivní askezí.
Pozitivní askeze spočívá v tom, že do svého života zakomponujeme prvky, které nás budou k modlitbě přivádět. Můžeme užít obrazů na zdech, přívěsků na klíčích, kropenek se svěcenou vodou či katolického kalendáře. Cílem těchto věcí je modlitbu vnést do denního života. Když přijdu do kuchyně, zpravidla si na modlitbu nevzpomenu, ale když namočím ruku do kropenky je situace zcela odlišná.
Mistry v pozitivní askezi byli naše babičky, které až choulostivě uctívali růžence, lpěli na svěcené vodě a na kýčovou sošku na poličce nedali dopustit. Na první pohled bylo toto počínání starých žen směšné a my bychom ho dnes asi nepoužili. Ale zamysleme se, co pro svůj duchovní život dělá naše generace. V podstatě odpadá aspekt pozitivní askeze, což je škoda. Jednalo se o způsob, jakým přivést sebe k modlitbě a Krista do svého života nenásilnou, přirozenou, tichou cestou.
Duchovní život stojí a padá na zájmu o Krista a tak je nutné porozvažovat nad tím, jakým způsobem se o to snažíme. Jistě není vhodné přebírat zvyky předešlých generací bez rozmyslu, ale bylo v nich mnoho moudrosti a když zaktualizujeme materii a uvědomíme si obsah, můžeme se vydat na cestu tak jak je potřeba… V tichu a pokoře, malými krůčky, neboť právě ony vedou do nebe.
Opravdu kvalitní blog :)
OdpovědětVymazat