O poušti, chrámu a evangelizaci

Bůh hovoří k člověku skrze písmo svaté. Když jeho texty čteme je nám zřejmé, že každý z autorů vnímal boží existenci odlišně a přesto jsou jejich texty nezpochybnitelným pokladem víry. Důvody proč si Bůh vybral právě tyto muže k sepsání Bible nejsou jasné, zřejmé je jen to, že svatopisci museli mít čistá srdce, aby uslyšeli jeho hlas.

Pokud se zamýšlíme nad mystikou nelze nezmínit starozákonní proroky. Tito lidé nebyli ani vzdělaní, ani bohatí, ale byli natolik čistí a pokorní, že si je Pán  vyvolil a oni uměli říci své ano. Jejich cesta k očištění zpravidla začínala na poušti,  tedy na místě, které je mimořádně nehostinné a tvrdé. Z jistotou můžeme říci, že na ni nebyl ani dostatek potravin či vody ani nějaká společnost. Tito lidé se tak dostávali do situace ve které byli nuceni přehodnotit svůj postoj k Bohu i k sobě. Právě zde jsou však povoláni hlasatelé Božího království.

Tovaryšstvo Ježíšovo během noviciátu realizuje také pokus o poušť. Jedná se o čtyřicet dní bez jediného vyřčeného slova. Svatý Ignác, zakladatel řádu hledá inspiraci v chování samotného Krista. Jako by Kristus, sám vrcholný mystik potřeboval asketické chování. Z tohoto pohledu je patrná skutečnost, že bez askeze mystiky nedosáhneme. Skrze křest a biřmování jsem všichni vstoupili do rodiny mystična a na podivuhodném božím životě máme sami podíl. Je tedy nutné, abychom se do tohoto organismu začlenili.

Církev je často zpodobňována jako chrám Svatého Ducha. Tento chrám je krásný a vněm a skrze něj existuje účast na božím životě, v něm se odehrává víra, radost, láska i mystika. Ovšem aby chrám mohl být postaven a byl krásný je potřeba kameny opracovat a to ne jednorázově, ale stále. Askeze nás tedy učí jak být členy tohoto chrámu a zároveň jak se podílet na jeho kráse a tajemství.

Mystika  dává celé stavbě smysl. Chrám bez Ducha by byl k ničemu, ale stejně nemůže žít chrám bez zdí. Jinými slovy nás asketika uschopňuje k životu, který však musíme realizovat skrze mystiku.

V zásadě je jedno jaký druh mystiky si zvolíme, důležité je, abychom nezapomínali na skutečnost, že krása, kterou nás obdařuje je dílo Boží, tedy že nemáme právo si mystiku přivlastňovat. Mnozí lidé si dnes myslí, že vztah k bohu je něco privátního a do určité míry mají pravdu. Nikdo za nás nemůže udělat krok do společenství, ale krása víry nám byla dána, abychom ji sdíleli a abychom s ní obohacovali ostatní. Není tedy věcí naší, stejně jako život ve společenství není něčím navíc, ale je to náš úkol, naše poslání, ke kterému jsme byli jako křesťané určení, abychom slovy evangelia: Hlásali evangelium všemu tvorstvu (Mk 15,16). Jak? Jen skrze mozaiku církve jejichž jsem nedílnou součástí.