Shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran.
Ježíš řekl svým učedníkům:
"V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
A tehdy ( lidé ) uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec."
Poslední věta evangelijní perikopy nám může vést k zamyšlení nad tím, kolik toho vlastně víme. Sokrates říkal: „Vím, že nic nevím“. Skeptikové však dodávají: „Ale ani to nevím jistě“. Jak je to tedy s naší schopností poznávat? Je něco, co víme jistě?
V období středověku bylo moderní a poměrně časté dokazovat Boží existenci. Dnes můžeme tyto pokusy rozdělit do tří základních kategorii: kosmologické, psychologické, a biblické. První skupina říká, že vesmír by bez Boha nemohl existovat, někdo musel stvořit hmotu, dodat ji energii, nastavit fyzikální konstanty apod. Druhá skupin se zabývá tím, jak se to stane, že má člověk svědomí. Překvapivě, každý člověk ho skutečně má a mi nedokážeme zřejmě uspokojivě odpovědět na otázku proč tomu tak je. Skupinu biblickou asi nemusíme rozebírat.
Ač je tolik způsobí důkazů existence Boha je nám jasné, že uspokojivý a nezvratný důkaz o Boží existenci přinést nedokážeme. Proto jsme věřící, ale ne vědoucí. Musíme se naučit na Boha spoléhat a věřit, že naše subjektivní a kolektivní zkušenost, není jen výplodem rozsáhlé psychické poruchy, Protože důkaz, že tomu tak není přinést opět nedokážeme.
Hlavu si však nemusíme lámat s tím, když je naše víra, čas od času jako na vodě. Chvíli věříme v Boha, chvíli zase nevíme. To je normální a zdravý proces. Kdyby tomu tak nebylo, znamenalo by to, že o své víře nepřemýšlíme a to by jistě nebylo dobré. Říká se, že duchovní život opisuje přibližně funkci sinus. Chvíle vrcholné mystiky se střídá s obdobím krize. S té se však máme Radovat, protože je to čas a zkušenost, která naši výru jako celek může posílit.
A tak se nebojme a věřme, aby nás Kristus, slovy dnešního evangelia mohl všechny shromáždit k nebeské hostině.
Žádné komentáře:
Okomentovat