Svátost biřmování, která vtiskuje nezrušitelné znamení a kterou jsou pokřtění dále uváděni do křesťanského života, jsou obohaceni darem Ducha svatého a dokonaleji spojeni s církví, posiluje pokřtěné a přísněji zavazuje, aby slovem i skutkem vydávali svědectví Kristu a šířili a hájili víru. CIC kán 879Touto větou začíná v kodexu kanonického práva úvod do svátosti biřmování. Není jen nic neříkající preambulí, ale říká nám však velmi mnoho. První důležitou informací je to, že svátost se slaví ve společenství. To znamená, že už v církvi nemáme zodpovědnost sami za sebe, ale také za ty druhé. Tato tradice pochází z Nového zákona a svatý Lukáš ji líčil takto: „Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě a všichni byli naplněni Duchem svatým." Sk 2,1.4. To znamená, že Dech Nejvyššího sestupuje na všechny, (vyjma případů ohrožených smrtí) kteří tvoří společenství. Máme tak vytvářet jednotu církve, právě k tomu dostaneme dary Ducha.
Každý, kdo příjme svátost konfirmace, stává se mesiášem, tedy kristem. To znamená, že se na něm vyplní slova písma o Božím vyvoleném: Na něm spočine duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně Hospodinovy. Iz 11,2. My všichni tak dostaneme různé dary, které máme využívat ke službě Bohu právě ve společenství. Tak můžeme skrze tuto svátost žít pro druhé, protože nám Pán dává dostatek sil a milostí k plnému a radostném životu.
Asi se naskýtá jednoduchá otázka jak tyto dary využít. I zde nám odpověď nabízí Písmo svaté. O výsledcích naší spolupráce s Duchem svatým mluví jako o ovoci nebo plodech. To je zajímavý obraz. Jakoby nám Pán dal semeno, živiny, vláhu, slunce a vše co potřebujeme náš „strom" víry a my měli to semínko přimět aby rostlo. Jedná se o obtížný úkol a k jeho zplnění je potřeba Boží milost a pomoc. Pak můžeme mít ovoce, kterým je láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání. Gal 5,22-23. To znamená, že jsme svátostí biřmování dokonale vybaveni na život z víry. Měli bychom potom být schopni žít tak, aby v nás naše okolí mohlo hledat vzory, mělo v nás oporu a mohlo se na nás spolehnout.
Asi každý kdo si přečte 879. kánon CIC si všimne misijního, evangelizačního poslání biřmovaných. Určitě to není náhoda, protože ta je v Božím plánu neodmyslitelně zakomponována a tak nám nezbývá než konstatovat, že dalším významným důvodem existence této svátosti je dar hlásání. Už evangelista Marek (Mk 16,15) zcela nekompromisně píše: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření!". A tak i my máme v síle Ducha hlásat Kristovu radostnou zvěst. Ale jak? Odpověď je prostá a zasahuje do našeho všedního života, máme ho hlásat příkladem a až když jsme tázáni, tak i slovem. Jedinou pastorální metodou je příklad, který je pokorný a má své základy ve svátostech a modlitbě.. Jinak tuto službu spojenou se svátostí dospělosti asi plnit nemůžeme.
Poslední dvě slova jsou neméně zajímavá, máme hájit víru. Asi by se nám mohl vybavit Tomáš Akvinský s tlustou knihou v ruce uprostřed přednáškového sálu. Jít touto cestou je možné, ale musí být spojeno s praxí. Původní dělení duchovního života bylo na teologii a praxi. Teologie je poměrně jednoduchá. Člověk vzdělává, rozjímá nad Písmem a v každodenním životě obdivuje krásu Božího stvoření. Praxe je o poznání těžší. Musíme na každém kroku zavrhovat zlo, volit Dobro, naučit se volit správné prostředky, tedy jednat morálně dokonale.
Svatým se pak stává ten, kdo usiluje o dokonalost v obou rovinách a to pro lásku ke Kristu. I našim posláním je být svatí a tak se nebojme čas od času přečíst nějakou duchovní literaturu a také radostně poděkovat Bohu, ale nezapomínejme, že teologie bez praxe není nic než marnost (srov. Kaz 4,16).
Žádné komentáře:
Okomentovat