Liturgie a čas

Pokračování seriálu o fundamentální teologii. Tentokráte na téma času.

U Boha není čas, ale člověk je vržen do času. Proto musíme uvažovat o vztahu liturgie a času v perspektivě Božsko-lidské. Boží slovo je neměnné, jen jeho autoři jsou časově podmíněni, proto je potřeba hledat stále aktuální význam pro každého člověka. Anamnesis probíhá stále a je před Bohem neměnnou a stálou událostí. 

Proč je liturgický kalendář odlišný od běžného občanského?
Protože jejich smysl je rozdílný. Zatímco smyslem profáního kalendáře je počítat čas od jedné události k druhé. Smyslem liturgického kalendáře je poukazovat na smysl života v ekonomii spásy. Zatímco v občanském kalendáři nacházíme celou svátků jen několik a spjaté povětšinou s politickými událostmi, pak kalendář liturgický je stálým poukazem na přítomnost Krista v životě církve. Jednak v podobě slavení svátků svatých, v jejichž životě se Bůh projevil mimořádným způsobem a jednak ve svátcích theocentrických (např. Ježíše Krista krále, Narození páně, Slavnost Těla a Krve,...) ve kterých přímo oslavujeme Boží existenci a činnost v církvi. Smyslem církevního kalendáře je tedy připomínat a slavit Boží lásku k člověku.

Jak se projevuje čas během samotných liturgických úkonů?
Rozlišujeme mezi úkony které jsou vázány na čas během dne a na nějaký okamžik během roku (tedy ve vztahu k datu). Pokud jde o takzvanou liturgii hodiny, pak je k jednotlivým hodinám během dne (nikoli však striktně) přiřazena nějaká modlitba (tedy přesněji řečeno modlitba spojená s biblickým čtením, lepe by tedy bylo říci pobožnost). Například nešpory se modlí večer, ranní chvály ráno a pod.
Druhou skupinou jsou liturgické svátky, které jsou vždy vázané na nějaké datum (i když jsou pohyblivé, jako například Velikonoce). Liturgický rok zná dvě základní rozdělení jedno je sanktorální a druhé temporální, tedy na svátky a doby. Jednotlivé doby mají přiřazené patřičné liturgické barvy i vnitřní obsah. Doba adventní s fialovou barvou červánků je očekáváním příchodu Krista, bílá barva zářivého posvěcení hmoty a lásky je radostí nad příchodem Mesiáše, temně fialová barva doby postní je nejen přípravou na Velikonoční oslavu, ale také obdobím vnitřního ztišení, očištění a modlitby, tedy dobou vlastního proměnění. Vrcholem církevního roku je doba Velikonoční, která nás staví do světla nekonečné radosti vítězného Krista, který přemohl smrt a náš hřích, oděn v bílé barvě vítězství. Doba liturgického mezidobí je obdobím klidu, regenerace a života z předcházejících svátků, liturgickou barvou je zelená barva přirozenosti, života a vnímání světa.

Proč je mše svatá členěna na čtyři základní celky, vstupní obřady, bohoslužbu slova a oběti, závěrečné obřady?
To jednak souvisí s tradicí, která se začala formovat z židovské liturgie(podobně jako například uspořádání liturgického prostoru) a jednak z tradice, která vychází z tradice která se formovala již v prvním století. Souvisí s logickým propojením bohoslužby slova a bohoslužby objeti. K nim jsou pak přiřazeny „okrajové"(nikoli obsahově, ale časově) obřady které tvoří dohromady jeden ucelený celek.
Vstupní obřady jsou obrazem prvního příchodu Pána na zem, jsou připomínkou hluboké lásky Boží - „z lásky se člověkem stal". Bohoslužba slova je připomínkou Božího působení, je naslouchání Duchu, který k nám mluví. Víra je ze slyšení píše svatý apoštol Pavel. V tomto kontextu je potřeba ji chápat - eucharistii nelze slavit bez víry a znalosti Boha. Již svatý Jerolím píše: „Kdo nezná Písmo, nezná Krista".
Eucharistie je vrcholem celého posvátného slavení, je středem celé katolické víry. Don Bosko píše, že církev stojí na dvou sloupech - eucharistii a Panně Marii. O tom prvním to platí dvojnásob. Církev, grutsacramentum, žije a je posvěcována Kristem, ursacramentum, který je jejím životodárcem a podstatou. Slavení eucharistie je od nejstarších křesťanských dob (již svatý Irenej podává poměrně přesný popis), nejdůležitějším úkonem církve.
Závěrečné obřady jsou pak poděkováním, za obdržené dary a usebrání se v mystériu zpřítomnění Krista v nás.