Pouštní otcové

Počátky křesťanství jsou spojeny s dějinami pouštních Otců. Byli to lidé, kteří odcházeli do pouště, aby se tam postili. Jejich krédo mohlo znít asi takto: zbavíme li se všeho co nás od Boha odvádí, budeme moci jít přímo k němu.

Je tato cesta správná? Křesťanství se realizuje ve společenství. Otcové si byli vědomi svých slabostí a toho, že jejich běžný život je natolik aktivní, že jim nedovoluje dokonalé slyšení Božího hlasu. Opustili vše, aby tento hlas mohly slyšet. Dnes máme k dispozici celou řadu materiálů, které nám zanechali, jejich výroky, životopisy, dopisy apod. Zarážíme se nad jejich moudrostí stejně samozřejmě, jako by byla od nich. To co oni dokázali je výsledkem askeze, která byla nesmírně přísná. Vše co nám však odkázali je moudrost, která jim byla zjevena od Ducha. To je také důvod, proč celá řada mnichů odmítla učit. Byli si vědomi toho, že sami neumí a nedokáží nic.

            Možná nás překvapí, že žádní z nich nepěstoval teologii, tak jak ji dnes máme na universitách. Nikdo z nich se nesnažil o tvorbu teologických systémů. Jak jejich počínání chápat? Vždyť vzdělávat se ve víře je jednou ze základních křesťanských povinností. Jejich přístup k teologii byl podobný jako dodnes u pravoslavných. Jedinou teologii je modlitba. V ní se Bůh dává poznat člověku a skrze ni může člověk na Boha nazírat. To u universitní vzdělanosti může chybět.

Pouštní Otcové dokonce odmítali u modlitby přílišné užívání rozumu. Bůh náš rozum nekonečně přesahuje a proto je zbytečné jej používat.Současně také ne vždy dokážeme svou mysl odprostit od všech nedostatků, jako jsou vášně, zlé myšlenky či představy o Bohu, protože i ty jsou vždy nedokonalé.

Velmi specifický byl také způsob, kterým vyučovali. Učedník dostal slovo – logos. Jedno slovo, nebo verš z Písma o kterém musel několik let rozjímat a  hledat se v něm. Právě schopnost říci takové slovo rozlišovalo mnicha od Otce. Otec musí ke svému studentovi přistupovat jako k svému synu, Napřed ho musel poznat, pak se modlit a nakonec slovo vyřknout.  Byl to veliký dar a otcové si jej nikdy nepřivlastňovali.

Je znám příběh kdy jeden muž přišel za svým učitelem, aby ho vyučoval v Písmu on mu dal na přemýšlení jednu větu z Žaltáře a čekal, že se učedník za několik málo dní objeví znovu . Čekal však několik let a učedník nikdy nepřišel. Potkali se až po velmi dlouhé době a učitel se svého bývalého žáka ptal proč ze studiem skončil. On mu však odvětil, že ještě dokonale nepromeditoval tento text. Tak veliká byla úcta k Božímu slovu.