Pouštní Otcové pro nás mohou být vzory. Dokázali opustit vše co měli a uměli, podřídit se zcela Bohu. Podařilo se jim odstranit základ celé řady hříchů, tedy pýchu. Jak? Dokázali si uvědomit svou nicotnost před Bohem, tedy skutečnost, že bez Něj nedokáží a neznamenají nic. Věděli, že vše co dokázali a na co přišli již Bůh dávná zná. Že jsou z pohledu absolutní reality zbyteční.
Věděli však ještě jednu věc, že vztah člověka a Boha vytváří realitu subjektivní. Zde jsou důležití a jejich životy mají smysl, protože spoluutváří něco krásného a jedinečného, tedy dynamický vztah. Tento vztah byl pro ně v životě prioritní hodnotou. Kvůli ní se cvičili v postech a sebeovládání. Právě proto aby tento vztah mohli prožívat co nejdokonaleji.
V čem tedy spočívá jejich přínos pro nás? Možná při pohledu na jejich způsob života dokážeme přehodnotit své cíle a priority, uvědomíme si, že no nejdůležitější v našem životě je Kristus. Právě vztah k němu je z naší strany znemožňován hříchy. Ty nám brání v teologii, nikoli jako vědě, ale jako duchovnímu procesu poznávání Boha.
Jak jsme již nastínili v předchozí úvaze pravou a jedinou teologii je pro Otce modlitba. Ta je věcí nesmírně nesnadnou. Modlitba může mít několik stupňů. Tím nejnižším je tzv. binární monolog. Je to snaha Boha hovořit k našemu srdci, to my odmítáme a snažíme se boží hlas přehlušit hlasem svým směřovanému k sobě či Bohu. Jde tedy o dvojitý monolog, který člověku nemůže dát uspokojení. Druhým stupněm je kontemplace, tedy okamžik kdy člověk přestane mluvit a začne vnímat Boha, zprvu ve stvoření, později Boha samotného. Tento stupeň je již modlitbou v pravém slova smyslu, protože se otvíráme Bohu. Třetího stupně mohou dosáhnout je lidé, kteří jsou obdaření zvláštní milostí. Jsou to mystikové, tedy ti, kdo vnímají Boží přítomnost a existenci dokonale samozřejmě, již nerozlišují život, nebe, zemi a modlitbu - vše vytváří jeden celek. Jsou ve více či méně dokonalém společenství s Bohem zvláštním, subjektivním způsobu.
Mohli bychom se od nich mnoho inspirovat, ale na závěr uvedu jednu myšlenku východního Otce. Ten říká, že my katolíci se vlastně vůbec nemodlíme. Pozvedáme k Bohu jen svůj rozum a intelekt. Naše modlitby jsou pak strukturované, jazykově i dogmaticky dokonalé, ale buď poučují Boha co má a nemá činit a nebo ho determinují a uzavírají do definic. Když se modlí člověk z Východu, povznese k Bohu své srdce, protože ono je dějištěm vztahu s Bohem. Modlitba tak není bezcitná diskuse intelektuálů, ale vztah dvou milujících se bytostí. Průnik asi můžeme najít v jedné s definic modlitby: „Modlitba je pozvednutí rozumu i srdce k Bohu."
Žádné komentáře:
Okomentovat