Mnoho lidí si při slově exorcismus vybaví filmové či knižní příběhy plné stínů a strachu. Pro většinu z nás má negativní přízvuk či vyvolává pocit jakéhosi archaismu - středověké metody ze starých rytin, které dnes vnímáme spíše jako legendu či pohádku, rozhodně ne však jako nějaký aktuální a účinný proces našeho běžného života. Důvod je myslím si nasnadě; nechápeme správně ani slovo exorcismus, ani výrazy zlý duch či ďábel.
Etymologicky slovo pochází z řeckého exorkizein - zapřísahat, vyhánět zlé duchy, mocnosti či Satana.
Zlí duchové
V této otázce dochází k mnoha nesrovnalostem a nepřesnostem. Obecně je nutné se vyhnout dvěma extrémům. Jeden je vlastní modernímu vnímání, celé řady věřících. Zlý duchové podle něj neexistují, neboť je nikdy neviděli a nevypovídá o nich ani řád stvoření či další teologické a filosofické (ty především) důkazy. Odpověď na důvod existence zla spatřují ve svobodné vůli člověka, který může rovnocenně volit mezi dobrem a zlem, obraz snězeného ovoce v Edenu je pro ně čistě alegorickou konstrukcí na svobodné odmítnutí poslušnosti. Problematické okruhy se však v tomto případě doslova nabízejí - proč o „zlých duchách" píší svorně snad všichni představitelé patristiky, proč je toto sousloví v Písmu více než dvacetkrát či slovo démon víc jak čtyřicetkrát? Z jakého důvodu křestní obřady obsahují od počátků církve exorcismus. Jestliže se jedná o nějakou zbytečnost, proč tomu autoři po staletí přikládají takovou váhu? Či ještě jinak co vede člověka k rozhodnutí pro zlo? Je li božím obrazem, nutně se musí jednat přinejmenším v první fázi o „invazi" zla zvenčí.
Druhý extrém je zcela opačný a dopouští se chyby směšování slov hřích, zlo, ďábel. To je pochopitelně také milné pojetí. Žádná bytost nás nemůže donutit učinit hřích, jestliže jí nedáme dobrovolný souhlas. Hřích jako takový tedy koná člověk osobně, nikoli zlý duch (pohled do morálních problémů démonů ponechme stranou). Také zlo není tak snadnou veličinou jak by se mohlo zdát - kromě toho, že hned v úvodu musíme odfiltrovat složku „přírodního či přirozeného" zla (povodně, požáry apod.), dostáváme se do situace nejasnosti toho co morální zlo je. Jedná se o absolutní kvalitativní položku posuzování lidského žití, nebo o projev zmíněné činnosti? Jakékoli slučování pojmů v této oblasti je nebezpečné neboť může vést ke zcela milným závěrům (například že za vlastní jednání nenesu odpovědnost, neboť zlo ve mně činí ďábel, nikoli já aktivní spoluúčastí nebo že svět je zlý a zkažený, neboť Satan je přítomný v každém člověku, je tedy všechno ve všem, rovnocennou silou k Bohu).
Jak tedy zlé duch správně vnímat? Jako u všech nehmotných jsoucen i zde bude téměř nemožné vytvořit pozitivní definici (negativní by nám ale nebyla příliš platná). Pokusíme se tedy prostor pro tento termín omezit jen několika poznámkami (myslím, že filosoficky i teologicky nedokonalými, z pohledu spirituální teologie však dostačujícími). Vycházejme z předpokladu Písma a Tradice, že se jedná o tzv. padlé anděly - odtud: „Zlý duchové jsou nehmotné bytosti, schopné ovlivnit naše emoce, niko však rozum. Jejich cíle je přivést člověka k činnosti, jejímž následkem je hřích." Je potřeba ještě podtrhnout, že myšlenka se stává hříchem až když je vědomá a my jí dáme souhlas. Niko dříve, tedy samotné myšlenky vstupující do našeho srdce můžeme vnímat jako démony, ale pokud proti nim bojujeme, nejedná se v žádném případě o hřích.
Exorcismus v pojetí liturgie a historického vývoje
Joseph Ratzinger (toho času kardinál) píše: „Když někdo zamýšlí vylepšit nějaký nástroj, musí nejprve vypátrat jeho konstrukci; tím spíše chce-li uzdravit nějaký organismus, musí zkoumat jeho vnitřní stavbu.1" Musíme tedy pochopit vnitřní uspořádání a vývoj této svátostiny či liturgické pobožnosti.
Na počátku 3. století Hippolyt Římský2 dosvědčuje že exorcismus byl vnímán jako nedílná součást modliteb a přípravy ke křtu, obzvláště pro období začátku Quadragesimy. Tato činnost je spojena také s vkládáním rukou, označováním znamení kříže či modlitbou Páně.
I dnešní liturgie užívá exorcismus a to převážně během křestních obřadů, zpravidla je rubrika nazvaná „zřeknutí se zla". U malých dětí je exorcismus zredukován, ale stejně jako u dospělých doprovázen znamením kříže na čele, neboť to je znamení, že byl zlý duch v Kristu přemožen.3
Nezapomínejme ani na to, že v ranném středověku tuto službu církve během křtu, zastávali ti, co obdrželi nižší kněžské svěcení (zajímavá je posloupnost - ostiáři, lektoři, exorcisté a akolyté - zde se přímo nabízí interpretace: pozná li člověk Boží slovo, musí přemoci ďábla a hřích, aby mohl mít účast na eucharistické hostině). Tato služba však již během středověku zanikla a exorcisté neměli žádnou zvláštní liturgickou službu.
Ještě jako poznámku pod čarou připomeňme že Ritule Romanum z roku 1614 obsahuje ještě stále jeden imprekatorní exorcismus. Jinak i zde se již přechází ve větší míře na zaříkávání (i věcí!). Je potřeba vnímat to, že všechny formy exorcismu mají svůj základ v prosbě modlitbě Otčenáš: „ale zbav nás od zlého"4.
Tradice pouště
Asi v celých dějinách církve nenajdeme žádné období, které by tak evidentně a jasně za svou spiritualitu zvolilo boj s démony, než období patristické. Abychom se situaci lépe přiblížili, zmíníme několik málo příběhu z Apofthegmat5:
„Jeden Bratr byl hrozně pokoušen démonem smilstva. Čtyři démoni přestrojení do podoby sličných žen na něj totiž po dvacet dní vytrvale útočili, aby ho přinutili k hanebnému styku. Zápasil statečně a nepodlehl. I viděl Bůh jeho krásný zápas a daroval mu milost, aby už nikdy nemíval palčivou tělesnou žádostivost."
„Jiný bratr pocítil útok smilstva. Zápasil a čtrnáct let uskutečňoval svou askezi. Bděl nad svými myšlenkami, aby nedal té žádosti souhlas. Nakonec zašel do kostela a vyhlásil tam tu věc všemu lidu. Byl vydán příkaz a všichni se za něj týden modlili k Bohu a ten boj přestal."
„Když démoni zasévají špatné myšlenky, nikdy s nimi nehovoř. Jim je totiž vlastní pořád ponoukat ke zlému. Ani na chvilku se nezastaví. Avšak nikdy nenutí člověka násilím6. Na tobě tedy záleží, zda přijmeš, nebo ne."
Jak je vidět, pouštní tradice v žádném případě s pojmy démon či zlý duch nešetřila. Spiritualitu Otců bychom mohli bez nadsázky nazvat bojem proti zlu. Proto se zde objevuje exorcismus ve zcela specifické formě - nikoli jako standardní liturgický úkon popsán v nějaké příručce, ale jako modlitba mnicha či společenství proti Zlému. Zvláštní formou exorcismu byla také například obyčejná práce (typicky tvorba košíků z palmových listů).
Může být exorcismus standardní nástroj křesťanské spirituality?
Zkušenosti Otců ukazují na to, že nejen může, ale také musí. Ignorovat existenci zlých démonů obecně považují za cestu k duchovní smrti, neboť v ten okamžik ztrácí člověk ostražitost. Je potřeba k bráně svého srdce postavit cheruba, který ohnivým mečem odráží útoky zlých duchu.
Podle Evagria z Pontu bojují démoni proti mnichovi nejčastěji tak, že se především snaží zbavit poznání.7 K tomu je potřeba připojit poznámku, že se jedná poznání ve smyslu gniosis alethine - poznání Boha. Příčinou neznalosti (kterou využívají duchové) je nedostatek praxe.8
Je tedy více než zřejmé, že exorcismus, ve smyslu osobního boje se zlými duchy, je kontinuálně pokračujícím pokladem víry pocházejícím již od Ježíše (pokušení na poušti9), přes Pouštní otce až po současnost. A současně je nepostradatelným nástrojem v boji s pokušením i zlem. Osudová chyba duchovního života je podcenit či bagatelizovat nebezpečí a zhoubnost zla. Řehoř Nysský připisuje volbu zla omylu inteligence, která se nechala oklamat zdáním pravdy. Kdyby člověk viděl zlo v celé nahotě, nedal by se oklamat.10
Jaké nástroje či zbraně tedy použít? Základní návod najdeme například u Jana Moschuse, který tuto problematiku ilustruje viděním opata Marcela o černém vojsku, táhnoucím do války. Má to být obraz množství zlých duchů, kterým se stavěl mnich do cesty recitací žalmů. K tomu pak Marcel přidal toto poučení: „Věřte mně, děti, nic tak nepoplete, nepodráždí, nerozčílí, nezraní, nezahubí a nezarmoutí zlé duchy a Satana, který proti nám povstane tak jako stálá modlitba žalmů. Ve skutečnosti je užitečné celé Písmo svaté, nic však netrápí démony jako žaltář"11
Je potřeba také zdůraznit význam modlitby žaltáře i v případě, že obsahům žalmů příliš nerozumíme, neboť démoni jim rozumí velmi dobře. Pouštní otcové přikládají ještě jednu důležitou věc a to je askeze. Tedy cvičení sebe sama. Důvody můžeme pěkně pozorovat na následujícím výroku: „Lev je silný, a přesto kvůli svému břichu padne do léčky a celá jeho síla přijde vniveč."12. Nebo jinde: „Ten kdo ovládá své břicho, je schopen ovládnout i svou necudnost a jazyk"13
Je jistě potřeba rozlišovat mezi exorcismy navzájem. Také Ježíš, když vyháněl zlé duchy s druhých, užíval ustálené „liturgické" formulace, zatímco když bojoval s duchem sám, užíval slov žalmů a proroků. Také dnes musíme rozlišovat mezi exorcismem u druhých lidí (ten může provádět jen kněz se zvláštním pověřením ordináře) a tím, který se týká nás samotných. V tom se naopak musíme cvičit a zdokonalovat, neboť posvátná tradice dosvědčuje, že se jedná o mocný nástroj na cestě ke spáse.
1 Joseph Ratzinger, Církev jako společenství
2 Apoštolská tradice
3 Adolf Adam, Liturgika - křesťanská bohoslužba a její vývoj
4 Tamtéž.
5 Překlad z originálu: Jiří Pavlík, Apoftegmata I.
6 Zde je zajímavý rozpor tradice. Svatý Antonín byl démony fyzicky napadán a byt až do bezvědomí (Srov. s Atanáš Alexandrijský,Vita sancti Antonii )
7 Srov. Hausherr, Ignorance infinie
8 Grégoire de Nazianze
9 Mat 4,1-11
10 Grégoire de Nazianze, De opificio hominis
11 Tomáš Špidlík, Prameny světla
12 Překlad z originálu: Jiří Pavlík, Apoftegmata I.
13 Překlad z originálu: Jiří Pavlík, Apoftegmata I.
Žádné komentáře:
Okomentovat