Proto se nemůžeme divit, že se celá řada slovních spojení v jednotlivých žalmech opakuje. Je to přirozené, neboť tato slovní spojení jsou jazykem posvátných knih - proroků, tóry a podobně. Jejich jedinečnost tedy netkví v tom, že obsahují nové slovní obraty, ale v jejich duchu. V tom co žalmista říká, co cítí a jak se modlí. Ač mnohému nerozumíme vnímáme posvátnou bázeň, tradici a jakési těžko popsatelné posvátno, které je v nich přítomno. Snad proto že jsou nejčastěji pronášenými modlitbami spolu s Otčenášem a Zdrávasem? Nevím, ale to že se modlím stejně jako milióny lidí přede mnou, se mnou a po mě, je hluboký zážitek.
Pokud jde o módu pseudožalmů, či deuterožalmů. jejich boom započal v polovině 20. století ve Francii a souvisel s II. Vatikánským koncilem a reformou breviáře. Prostí lidé i umělci a básníci si navykli tvořit nové žalmy. Důvod byl prostý - jedná se o krásný a prastarý způsob modlitby, během kterého není příliš velký problém s formulací myšlenek a slov. Vše je již před připraveno a stačí zahájit "kompilaci", přidat něco málo svého (aktualizovat tedy celý obsah pro mou situaci) a dát všemu rozměr vlastní osobní modlitby. Analogicky začali vznikat nové hymny do breviářů a apokryfní texty Písma v oblastech neprorockých a nehistorických.
Ukázky pseudožalmů můžete nalést na Písmákovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat