Židé věřili, že každý člověk má dva anděly, jednoho Božího a druhého od Zlého. Ti dva svádí o člověka zápas, někdy zvítězí ten, příště zase onen, ale vždy k člověku míří dvě protikladné rady- jedna pro nebe a druhá pro peklo. Člověk tak chápe přítomnost andělů jako samozřejmost a vytváří si vůči nim sympatie nebo odpor. Pak je schopen dosáhnout pokroku v oblasti duchovního života či askeze daleko snáz, než obyčejně.
A první generace křesťanů se chovali podobně. Někdy ve druhém století se objevuje fenomén pouště. Lidé, kteří se rozhodnou žít dokonale s Bohem odcházejí do místa samoty a opuštění, aby se mohli soustředit jen na Něj. Poušť byla odedávna považována za místo, kde žijí démoni. Lidé je chápali velice personifikovaně a to jim umožňovalo s nimi bojovat. Místo nekonečného písku a kamení se stává zápasnickou arénou ve které bojuje mnich s ďáblem po celý zbytek svého života.
K tomuto zápasu používal několik zbraní (které skutečně vnímal ve smyslu militaristickém). Prvním byla askeze, sebekázeň a umrtvování. Věděli, že celá řada pokušení je spojena s tělem a tělesností (třeba nestřídmost, hněv, smilstvo). Své tělo tedy umrtvovali tak aby k těmto hříchům, přes slabost a bolest nemělo žádný sklon či chuť. To fungovalo téměř dokonale.
Následovala modlitba. Když je člověk blízkosti Pána a zcela se mu odevzdá, tak přes světlo Boží lásky a spravedlnosti nepronikne ani jediná myšlenka. To mniši věděli velice dobře a tak se modlili pravidelně žaltář (celých 150 žalmů), hymny a modlitbu Páně. Tak vznikl dnešní breviář. Kromě toho přidávali také střelné modlitby, aby byli vždy „po ruce“., kdykoli je potřeba. Učili se také nazpaměť rozsáhlé pasáže z Písma aby se jimi mohli povzbuzovat.
Třetím velkým nástrojem bylo rozlišování duchů. Jeden Otec píše, že si ke svému srdci máme postavit anděla a ten má ohnivým mečem zkoumat každou myšlenku, zadli přichází od Pána či ďábla. Tak se do jejich duchovního života začleňovali andělé, byli jejich velkými pomocníky a oni to dobře věděli, však se také snažili žít tak, aby jim byli co nejvíce podobni.
Mniši v poušti dokázali překonávat zlo, protože věděli s čím bojují. Neměli neurčitou představu. Tak se mu mohli postavit tváří v tvář a za pomoci anděla světla ho přemáhat. Zlo chápali jako smrt. Dnes je moderní ke zpovědi nechodit vůbec, když už tak jenom z povinnosti. Své hříchy nechápeme fatálně a naopak si říkáme, velice často, že každý člověk je hříšný a Bůh milosrdný. Pak ale nemůžeme Otcům, velikánům křesťanství vůbec porozumět. Už si nestavíme před brány srdce anděla, protože když neexistuje ďábel a hřích vychází z nás je zbytečný.
Jenomže Bůh stvořil člověka jako dobrého a vše zlé do nás jen vchází a tak nás může anděl ochraňovat a povzbuzovat, ale k tomu mu musíme dát důvěru. Nebojme se do svých životů vpusti představy nějak fyzicky vypadajících andělů a ďáblů, protože to je jedna z cest, jak zlepšit a zkvalitnit svůj vlastní duchovní život.
Žádné komentáře:
Okomentovat