neděle 24. prosince 2006

IV. neděle adventní

Lk 1,39-45 Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?

Slova svatého evangelia podle Lukáše.
V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem svatým a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“

Dnešní evangelium nám nabízí zajímavou, bezprostřední duchovní zkušenost Alžběty a Jana Křtitel. Přiblížil se k nim Ježíš, byli naplněni radostí. Nikoli nějakým přízemním veselím, ale opravdovou radostí, kterou může dát jen Bůh.

Co to tedy je radost? Trvalá ctnost křesťanského života. Náš duchovní život bez ní nestojí za nic a je naší povinností stejně jako láska. Vždyť co by byla láska bez radosti. Jedná se tedy o naklonění srdce, plného pokoje do větru Duchu Božího. Je tedy stavem srdce, které na Boha nejen spoléhá, ale také mu patří.

Jak často býváme Ježíši blíž než Jan, když každý týden přijímáme Tělo a Krev Páně. Co by mohlo být člověku bližší než život Krista v nás. Proč tedy často jen mechanicky pojídáme bílou kulatou oplatku, proč bráníme Kristu v tom, aby vešel do našeho srdce. Odpověď je prostá, protože nechceme aby na nás Bůh měl nějaké nároky, protože naše srdce je nečisté a my netoužíme po tom ho očistit.

Překvapení však nastane když se k tomuto kroku odhodláme a vykonáme ho s opravdovostí. Náš život se změní k nepoznání. Vstoupí a prozáří ho radost, která nikdy neuhasne, pokud o to nebudeme stát.

Stane se světlem před svatostánkem našeho chrámu v srdci, tím co dává životu smysl a směr, tím co nás upozorňuje na to podstatné a důležité, na setkání s Bohem v jakékoli formě, ť již v modlitbě doma, službě bližním, či při liturgii. Vždy však bude zdrojem síly a naděje, nejen pro nás, ale také pro druhé.

Žádné komentáře:

Okomentovat