Lidé se ptali Jana (Křtitele): „Co máme dělat?“
Odpovídal jim: „Kdo má dvoje šaty, ať se rozdělí s tím, kdo nemá žádné. A kdo má něco k jídlu, ať jedná stejně.“ Přišli také celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se ho: „Mistře, co máme dělat?“ On jim odpověděl: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ I vojáci se ho ptali: „A co máme dělat my?“ Odpověděl jim: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte, buďte spokojeni se svým žoldem.“
Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánků. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu, aby pročistil (obilí) na svém mlatě a pšenici uložil na sýpce; plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
Dával lidu ještě mnoho jiných napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.
Dnes se na církev díváme často jako na nějakou moralistickou konzervativní instituci. Mnozí si myslí, že morálka, která je církví hlásána je jen nedostižným ideálem, popřípadě že je určena jen klerikům a řádovým bratřím a sestrám. Proč vůbec vzniklo něco tak nelidského a nereálného jako je systematická morálka, ptají se někteří.
Důvodem vzniku systematického pojednání o morálce byly otázky lidí, stejné jako s dnešní perikopy: „Co máme dělat?“, jinými slovy jaké jednání je správné a morální a jaké nikoli. Církevní otcové si velice rychle uvědomili jednu zajímavou skutečnost, a to že člověk není vždy schopen dobrého rozlišování.
Morální teologie se tak stala něčím velmi prospěšným. Vodítkem lidí, kteří upřímně chtějí žít správně, ale nevědí si rady. Je výsledkem modliteb a rozjímání moudrých, k užitku všech lidí. Je si vědoma své nedokonalosti, i toho, že hřích je více či méně subjektivní záležitost, ale i přes to, vyhověla této naléhavé otázce.
Dnešní doba se stává velice absurdní v tom, že žehráme na morální teology, kteří jsou pro nás lidmi odtrženými z reality, ale sami se neptáme co máme dělat. Snažíme se žít ve svobodě, protože pán bůh nás má rád. S malým p a malým b, protože to není křesťanský Bůh, který je pravdou a spravedlností, ale nějaký sladký bůžek někde v nás.
Milan Uhde říká, že křesťanů ubývá protože se stávají příliš tolerantními v tom nejhorším slova smyslu. Tolerují lež, podvody, nemorální chování, jen aby je někdo nenařknul s fundamentalismu. Ale křesťanství je radikální náboženství. Plné radikální lásky a oběti.
Žádné komentáře:
Okomentovat