Jak jsme již řekli ikony jsou pro pravoslavného věřícího oknem do nebe. Nejsou tedy prvkem statickým, ale dynamickým. Skrze toto okno se můžeme spojit s Bohem v modlitbě, přijímat od něj milosti vystavovat se slunci jeho nekonečné lásky. Jedná se tedy o místo doteku nebe a země.
Pro nás je důležité pochopit jazyk, kterým jsou ikony psány, abychom mohli obohatit svůj pohled na anděly a jejich život. Andělé jsou vpisovány na zlaté pozadí, které je symbolem nebe, stavu a místa veškeré slávy a moci Páně, obraz pokoje a lásky, který nikde nekončí. Postava není ani mužská ani ženská – chybí vousy (znamení stáří), andělé jsou dlouhovlasí (zřejmě symbol svobody a síly), ale mají často mužský oděv (odít se v Krista) barvy buď červené (královská moc, síla, vítězství, barva Božská, též barva Ducha) nebo zelené ( tedy barva pokoje, míru a země). Většinou jsou kresleni v páru červený a zelený, jedná se zde o znamení spojení nebe a země. Andělé jsou tak posly pocházející z nebe k zemi.
Co se týče postoje je strnulý (stav dokonalé, stálé neměnné blaženosti) v mírném předklonu (výraz ústy ke Kristu). A zde se dostáváme k tomu, že nám mají být andělé velkými vzory. Právě ve vztahu k Pánu a životu. Svatý Augustin píše ve svém nejznámějším citátu: „Duše lidská je neklidná, dokud nespočine v Tobě, Bože“. Proto se pouštní Otcové tak snažili podobat se právě andělům. Snažili se o stoický klid, tak jak jej známe z Řecké filosofie. Věděli že tento neklid je způsoben vášněmi a hříchy. Neklid pak brání v pohledu na Boha – modlitbě. A tak jsou andělé klidní a strnulí, tak jaký má být člověk, jehož srdce je u Pána. O úctě a poslušnosti k Pánu je netřeba se příliš rozepisovat.
Andělé na ikonách mají smysl svého života zřejmý, dívají sen toho, nás přesahuje, na Pán Ježíše. S toho potom berou sílu a moc k tomu v pokoře a dokonalosti sloužit. A v tom si můžeme vzít vzor i my. Často si ztěžujeme že nemáme sílu, čas, energii a podobně, ale nehledíme na Boha, nemáme zájem o to se nechat proměnit.
Duchovní otcové k tomu přidávají jeden poznatek, člověk se stává podobný tomu koho nebo co kontempluje. Pokud tedy je ve středu jeho života Bůh, vykonává nesmírně samozřejmou činnost, stává se podobný tomu, jemuž je obrazem. Ze své podstaty je to tedy ta nejpřirozenější a nejlidštější činnost, kterou můžeme dělat. Vystává však otázka, proč nejsme všichni dokonale kontemplativní. Odpovědi se nabízejí dvě. Ta první je nejasnost formy kontemplace (například jesuité jsou kontemplativní v aktivitě) a potom to, že se Bohu podobni stát často nechceme, protože v našich srdcích vítězí hřích.
Je vidět, že ikony, i ty nejprostší, nám mají stále co nabídnout, jen se musíme naučit číst jazyk, kterým jsou psány, protože to je jazyk, který nás přivádí k hlubokým základům naší spirituality, to co člověk nedokáže popsat tisící slovy je ikona schopna sdělit v jednom jediném pohledu. Nebojme se tedy někdy zahledět do těchto zvláštních oken a můžeme se nechat vtáhnout do míst kde je již jen nebe…
Žádné komentáře:
Okomentovat