Každý člověk uzří Boží spásu.
V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův.
Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“
Ve sněti jmen a názvů by nám snadno mohla uniknout věta: „uslyšel na poušti Boži slovo“. Zde je nám ukazováno něco velice podstatného. Je zde vidět důvod, proč v jedné etapě církve, ti nejzbožnější měli potřebu utíkat na poušť. Proč si církevní právo více cení kontemplativních řádů, než těch apoštolských.
Říká se, že hvězdu neuvidíme ve světle velkoměsta stejně, jako Boží slovo neuslyšíme v hluku našich všedních dní. To by nás vedlo k úvaze, že je nutné svůj život prožít na poušti, nebo zvolit rozumný kompromis a alespoň jednou do roka zajet na exercicie.
Zde se však naskýtá otázka, zdali to skutečně Bůh chce, jestli jeho hlas nemůžeme slyšet i jindy a jinak. Odpověď je vcelku jednoznačná. Ano můžeme. Nejdokonaleji se setkává člověk s Bohem při liturgii. Tedy v okamžiku kdy všechny své starosti nechá před vchodem do kostela a chce se upřímně setkat s Pánem nebo nejde li to jinak, jít do kostela se svými starostmi a zde je předložit Pánu.
Výhodou pouště byly tři základní faktory. Prvním je ticho, již svatý Ignác z Loyoly říkal: „Dělej Ticho neboť je absolutní“. Ticho je tedy předpoklad k tomu, abychom mohli Boží hlas slyšet. A jak ticho realizovat? Jednak k němu potřebujeme trochu času a jednak ochotu poslouchat někoho jiného než sami sebe. Pak s tichem problém nemáme.
Druhým faktorem byla skutečnost, která nám dnes přijde bizardní. Nedostatek podmětů. My, západní věřící si rádi citujeme svatého Augustina: „Jsou dvě knihy poznání Boha, Písmo svaté a příroda“. Jenže se často možná jen jedná o naši zbabělost. Nemáme dost odvahy na to, zůstat sami se sebou a Bohem sami. Nechceme si připustit naši nedokonalost a nechat vyplavat na povrch bolavé hnisající vředy našich hříchů. Pokud jsme sami schopni tento krok učinit, jsme již k poušti velmi blízko.
Třetím faktorem je soustavnost. Mnich musel být v kontaktu s anděly, Bohem i ďáblem stále, neměl možnost se nikam schovat. Jak to uskutečnit v běžném životě? Vyhradit modlitbě pevné místo a délku, potom pokud překonáme všechny obtíže i nevoli, ponese naše modlitba největší možný užitek a my nebudeme za mnichy v poušti o nic na zpět. Budeme mít vlastní poušť - místo setkání s Bohem i kolbiště na boj s ďáblem.
Žádné komentáře:
Okomentovat