Jako mladý kněz působil nesmírně energicky a aktivně, nebál se presentovat svůj názor a tvrdě vystupoval proti veškerému bezpráví. To bylo v době plné nepokojů a nedemokratických poměrů velmi nebezpečné, a tak jej jeho biskup poslal studovat mimo Polsko. I zde se však velmi brzy projevují vlastnosti tohoto velmi svérázného muže. Svůj doktorát opírá o dílo Jana od Kříže, španělského mystika, který v té době nebyl vůbec obvyklým námětem doktorských prácí. Tento Špatněl Karola provázel po celou dobu jeho života, hlavně jeho Temná noc se stala velkou oporou pro muže neúnavně hledajícího víru. Po skončení studií se vrací domů, kde ho čeká strmá kariéra a poměrně brzy i papežský stolec, který bude zastávat další téměř tři desetiletí.
Podobný rozruch jako doma budí i v Římě, když již během svého úvodního projevu udělá drobnou chybu v italštině, kterou si spřátelí věčné město alespoň na prvních pár dní. Přijetím jména Jan Pavel II. se přihlásí k odkazu svého předchůdce, který proslul svou nesmírnou srdečností, kterou byl znám i on. Během velmi krátké doby u něj všichni velice dobře vycítili, že ten člověk smýšlí přesně tak, jak říká a že se také chová podle toho, jak káže. A jak zaznělo i na jeho rekviem: Papež byl připravený dělat ze sebe blázna pro Krista.
Papež také velice rád cestoval. Jen ve městě, které tak dlouho vládlo světu, navštívil na 300 farností, zde měl s lidmi často kontakt a dokázal s nimi velice dobře komunikovat. I přes to, že trávil spoustu času mimo svoji rodnou zem, velmi rád se tam vracel. Třikrát poctil svou návštěvou také naše země, ale třeba nikdy nenavštívil Rusko. Jestli tohoto muže budou za stovky let vzpomínat historici, tak jako "Muže svobody". On dlouhé roky svého života důsledně a rezolutně odmítal bezpráví, prosazoval mír a demokracii a to tak rezolutně, že se jej ruské tajné služby pokusily zavraždit. Svatý Otec nejenže dál pokračoval v hájení svých postojů, ala také se sešel s mužem, který ho měl zabít a odpustil mu. Při všech cestách dokázal věrně a neoblomně vystupovat proti komunismu, který také ve střední a východní Evropě pomáhal strhnout.
V duchu svého hesla lásky ke všem lidem a i přes svou velkou nechuť k formálnostem a oficialitám 25. ledna roku 1983, papež podepisuje nový církevní zákoník. Z
Zákoník, který poprvé v dějinách církevního zákonodárství vypočítává základní práva křesťana-laika. Byl to výraz nejen osobního kréda Svatého otce, ale také krok k naplnění Druhého Vatikánského koncilu.Papež přistupoval ke své službě velmi zodpovědně a sám na to upozorňuje ve své závěti: "Doufám také, že (Bůh) nikdy nedopustí, abych ve svém postoji, slovech, skutcích nebo opominutích, mohl zradit své povinnosti v tomto svatém Petrově stolci." Mluvilo se o něm jako o někom, kdo nebyl ve Vatikánu ani nalevo, ani napravo, ale nad tím. Sám důsledně dbal na to, aby nikdy nepoškodil církev, nebo katolictví, ale zároveň aby umožnil vnitřní dialog uvnitř církve svaté.
V závěru svého života se vracel ke své rodině a mládí, jak opět dokazuje jeho závěť: "Jak se přibližuje konec mého pozemského života, vracím se ve vzpomínkách ke svým Rodičům, k Bratrovi a Sestře, (kterou jsem nepoznal, protože zemřela před narozením)…" dokazuje tak, že i přes svou únavu, bolest a starosti, dokáže stále milovat a myslet na druhé.
Karol Wojtyla byl především skvělý člověk, který navzdory své velké bolesti, únavě a stáří dokázal mít velké srdce, laskavé ruce, otevřené uši, schopné naslouchat nejen Bohu, ale i obyčejným lidem. Svět tak nepřišel o mírotvůrce a diplomata, ale o velkou osobnost, které příkladem dokázala dávat naději, víru i lásku všem okolo sebe a to je mnohem podstatnější než to, kolik státníků přijal, kolik napsal knih, nebo jeho tři encykliky. Protože jeho vnitřním hlubokým krédem bylo: "Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem." (1 Kor 13,2).
Žádné komentáře:
Okomentovat