pondělí 6. března 2006

Sola scriptura

Princip se kterým se setkáváme v protestantských církvích, je velmi zajímavý ale z pohledu zdravého rozumu a znalostí historických a kulturních souvislostí židovské starověké tradice velmi nedokonalý.

Židovská kultura je kultura slova. Co žid řekne má stejnou platnost jako když dnes, někdo v našich zeměpisných šířkách, napíše formální dopis, označí ho razítkem, vlastnoručním podpisem a kolkem. Co se řekne je pravda. Apoštolové v tomto prostředí žili a tímto způsobem uvažovali, epištoly, které jsou v kánonu Bible jsou jen částí dopisů, církevních představitelů vzdáleným obcím, nikoli pokyny pro spolubratry v blízkém okolí, ani pro spolubratry v jejichž městě žije někdo z první nebo druhé generace apoštolů. Obsah těchto listů je tak velmi omezený na několik málo pastorovaných měst, která neměla kvalitní duchovní zprávu. Druhou námitkou je cena a kvalita materiálu. Pergamen byl velice drahý a dá se předpokládat, že část epištol byla prostě přepsána a papyrus nebyl příliš trvanlivý a mezi levné artikly také nepatřil. Apoštolové tak neměli, téměř jistě, psát o tom, co považovali za samozřejmost, prostě to nebylo potřeba a stálo by to moc peněz. Historické prameny nám potom udávají poměrně přesný popis slavení jednotlivých ritů. Například Didaché se historicky svým vznikem v podstatě kryje se vznikem knihy Zjevení svatého Jana. Z pohledu historicky kritického, se mi zdá, aniž bych se chtěl přiklánět k Lutherovy nebo papeži mohu říci, že ta verze z Říma se mi zdá o něco reálnější...

Žádné komentáře:

Okomentovat