Nejsnazší úlohu mezi učiteli mají ti co předávají vědu. Vyučující matematiky předá balík informací – o tom, co jsou to komplexní čísla, jak řešit kvadratickou nerovnici a podobně. Přednese exaktní, nezvratné důkazy (alespoň pro studenty), jen těžko zpochybnitelné a má po práci. Matematik, který předá co nejdokonaleji co nejširší sumu dovedností je považován za nejlepšího matematikáře a má vyhráno.
Podobně je na tom učitel chemie. Tomu musí žáci uvěřit existenci atomů(na úrovni SŠ objasnitelné Braunovým pohybem částic) a jejich chování, tedy přistoupit na pravidla hry, které dogmaticky zadá učitel a snažit se co nejvíce zavděčit představě, která je vybudována učitelem. Stejně by vypadala fyzika, biologie, historie a další vědy. Pedagog, který předá vše co umí splnil svoji práci, žáci umí počítat, tvořit peptidy, poznat eukariotickou buňku a vědí, kdy byli křížové výpravy a tak má nárok na spravedlivou finanční odměnu.
Daleko složitější postavení mají učitelé uměni. I když se student naučí kreslit stejně jako jeho učitel je to k ničemu. Učitel tak stojí před velkým úkolem naučit žáka „dělat“ umění. Tedy žák musí vydat něco ze sebe. Sebelépe provedené řemeslo mu nepomůže, když nedokáže na papír přenést odlesk své osobnosti. Vyučující výtvarné výchovy je tak ve velmi obtížné situaci. Musí se naučit zasáhnou nitro rodícího se umělce, musí nutně riskovat, že student bude lepší než on a že i řemeslo zvládne lépe. Zatímco učitelé vědy pracovali jako encyklopedie, musí učitelé vědy pracovat jako generátor, tedy podpůrný objekt, který studenta vede na cestu do neznáma. Do světa čistě osobního, objektivně neporovnatelného (byl lepší Picasso či da Vinci). Pokud by se zachoval jako autoritář nutně poškodí jedinečný stroj umění, který je v každém člověku zaset, ale pokud bude příliš benevolentní, třeba nezíská budoucího Michelangela. Je tak ve velmi nezávidihodné situaci, kterou musí řešit jako osobnost.
Daleko nejhůř je na tom však učitel náboženství. Ten není placen jen za předaný balík znalostí, ani jen za rozvoj talentu studenta a ani za výchovný vzdor, ale za rovnoměrnou kombinaci všech tří položek a i když se mu toto podařím ještě nemusí být dobrým učitelem náboženství. Ten, titíž musí předávat vztah ne mezi fyzikálními jednotkami, jako fyzikové, ale mezi člověkem (a každý je jiný!) a mystickým Bohem (který je nepoznatelný!!).
Musí počítat s tím, že jeho věkový náskok, který má vůči studentů mu nebude nic platný, vcelku druhořadá je překvapivě i znalost katechismu a Písma svatého a překvapivě ani výtvarný talent mu příliš nepomůže. Studenti tak ještě před zahájením výuky může být daleko za studenty a po odučené hodině cítí, že na spravedlivou mzdu nemá jaksi nárok. Aby toho nebylo málo tak zjevným, leč nedostižným vzorem všech pedagogů, nejen těch náboženských, je Ježíš Kristus.
To nutně musí soudně uvažujícího katechetu, který provede analýzu situace na bitevním poli přivést k flustraci. Není a ani nemůže být kvalitním průvodcem v předmětu, který neumí známkově ohodnotit (ač políčko na vysvědčení něčím zaplnit musí), kterému nutně nerozumí (Jak by mohl rozumět Bohu) a v němž jsou studenti dále než vyučující. Zdá se, že pedagog s aprobací náboženství, musí dát výpověď a hledat štěstí jinde.
Bůh však k osobnosti učitele přidal ještě něco jiného. Dal mu Svatého ducha. Tedy někoho s kým se může poradit o kterého se může opřít. Učitel náboženství tedy stojí před třídou nečekaně pevně. Po pravici má Hospodinova anděla, v sobě osobnost, podpořenou svátostmi a v srdci Dech Nejvyššího.
Co říci o osobnosti učitele? Ten kdo chce být skutečnou osobností musí být pokorný, musí naslouchat, studentům i sám sobě, musí si přiznat, že jeho jedinou předností před studenty je věk, za který nemůže ani on ani studenti a že tak nemá právo na to být autoritou. To právo má Bůh, který v něm sídlí a posvěcuje ho, aby zprostředkovával poznání Božího stvoření.
Mohu jen maličkost? K obsahu žádné připomínky, ovšem slůvko nezávydihodné jsem v žádném slovníku nikdy neviděl:)
OdpovědětVymazatDěkuji za připomínku, text byl opraven.
OdpovědětVymazat