Tedy je to symbol časnosti, v křesťanské antropologii se učí, že Bůh učinil svět i člověka časnými. Tedy, že od někudy vychází a někam spějí. I člověk si musí uvědomit, že zde nebude věčně. Doba postní se tak může stát očistou od pýchy. Tedy utkvělé představy člověka, že něco dokázal. Člověk tak má čas a prostor k přimknutí se k Bohu.
Druhá výzva má hned několik tváří, tou první je složka morální. Tedy sebereflexe vlastního chování ve světle evangelii. Tou druhou složkou, a neméně důležitou, je vyburcování k činu, probuzení z letargie víry, která je zpološtělá na nedělní bohoslužbu, morální zrcadlo a jednou do měsíce zpověď. Jenže to není křesťanství a katolicismus už vůbec ne. Jsme náboženstvím akce a může to znít paradoxně, ale nejdál v tom jdou kláštery kontemplativní. Jsme tedy zváni na pouť za Kristem.
Poslední rovina, kterou si dovolím zmínit, je označení Božích vyvolených. Alespoň jeden den v roce je vidět kolik lidí je věřících.. Je to akt přihlášení se ke Kristu a jednoznačné ano, spolupráci na nesení kříže.
Symbolika je bohatá a symboly se vyvíjejí, nebojme se tedy jít v nových stopách a objevovat nová tajemství a nové krásy. Amen
Žádné komentáře:
Okomentovat