Na počátku většinou potřebuje, aby předmět rozjímání byl široce rozebrán z mnoha hledisek. Vynakládá se mnoho úsilí na vytváření představ, úvah, dojmů a rozhodnutí. Ponenáhlu se však rozjímací látka zjednodušuje a zároveň prohlubuje. Počet myšlenek se umenšuje. Ale získávají na intenzitě. Duchovní akty nabývají podoby prostého nazírání, klanění, vědomého vnitřního zpřítomnění před Pánem, touhy a okoušení. Slova se stávají úspornější (protidřívější mnohmluvné modlitbě). Vnitřní mluva přechází v mlčení. Ticho, které vyvoláváme aktivním mlčením, skrývá v sobě přítomnost Boží, která sama v sobě je: Tichem, Pokojem a Dobrem.
Příprava k vnitřní modlitbě
Jak duchovní učitelé uvádějí, příprava je dvojí:
a) vzdálená příprava - záleží v solidní snaze užívat ostatních nutných prostředků k duchovnímu životu - jako jsou:
život v přítomnosti Boží,
náboženské vzdělání
a sebekázeň, aby se naše srdce očišťovalo a náš duchovní sluch se zjemňoval.
b) blízká příprava - o této blízké přípravě chceme zvlášť pojednávat, protože bez ní nelze konat se zdarem vnitřní modlitbu.
Modlitba, zejména vnitřní modlitba, znamená setkání člověka s Bohem. Jenže setkání s Bohem je pro nás vždycky kritické - je pro nás krizí. Proto nejrozumnějším začátkem modlitby je vždy pokorný přístup k Bohu - přistupujeme k němu ve vědomí, že jsme hříšníci. Neboť náš Pán se zálibou se nám zjevuje v naší slabosti.
Blízká příprava k vnitřní modlitbě má svůj postup:
první krok přípravy je - SOUSTŘEDĚNÍ (koncentrace), tj. ZTIŠENÍ SRDCE ,
druhý krok přípravy je - UVĚDOMĚNÍ SI BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI ,
třetí krok přípravy je - HLEDÁNÍ BOŽÍ TVÁŘE, to je úsilí o vnoření se do Boží přítomnosti.
První krok: SOUSTŘEDĚNÍ čili ZTIŠENÍ SRDCE:
Lidské srdce v infralapsárním (hříšném, padlém) prostředí je osudově nepokojné. Tento živelný nepokoj ho stále odvádí od středu osoby. Soustředit se znamená překonat klam vnitřního nepokoje, osvobodit se od všeho, co sem nepatří, a být pohotový k rozhovoru s Bohem. To znamená usebrat se tak, abych byl i sám sobě přítomen. Soustředění čili koncentrace je v našich rukou. Lze si je nacvičit. Na soustředění však záleží zdar celé modlitby, protože nás již uvádí do sféry modlitby.
Druhý krok: UVĚDOMĚNÍ SI BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI:
Soustředěním se člověk otevírá jakémusi "vnitřnímu prostoru" modlitby - (podle Quardiniho: O modlitbě)
Co je onen vnitřní prostor?
Rozhodně se nedá vymezit lokálně. Je to "prostor" v duchu. Podobá se tomu, co vytvoří dva lidé, jakmile najdou k sobě navzájem pravý poměr mezi "já a ty".
Kde je onen vnitřní prostor?
Jak jsme již řekli, nedá se vymezit lokálně, ale je v té duchovní oblasti člověka, kterou nazýváme "srdce". Soustředěním se tedy naše srdce otevírá do "prostoru" modlitby. V "prostoru" modlitby vyvstane před člověkem Boží přítomnost a může říci: "Bože, ty jsi zde! Ty jsi můj Bůh, o kterém hovoří Zjevení."
Ale soustředěním si uvědomuji, že v "prostoru" modlitby jsem také já! Ovšem bude-li se mé soustředění zdokonalovat, postupně pochopím, že závratný je rozdíl mezi přítomností Boha v mém srdci a mou přítomností. Neboť má přítomnost je v Bohu a existenciálně odvozená z Boha ("ens ab alio"). Tím si vhodně uvědomuji své postavení vůči Bohu, a proto i svou identitu. Uvědomujeme si přítomnost Boží a zjevuje se nám "Boží tvář." Ale i ze mne se vynořuje Boží obraz, ono mé "já", které chtěl Bůh, když mne stvořil, aby mne spasil. Může se stát, že člověk Boží přítomností je přímo zavalen a ohromen. Zakusí však "sladké tajemství" modlitby.Tehdy je třeba, aby to okoušení přijal v bázni. Především ať Pánu za toto "navštívení" děkuje. Neboť takový prožitek se často neděje. Jinak vše obvykle zůstává jako němé. Pán je skryt. Potom se modlitba nesená vírou musí vydat do tmy a setrvat v ní.
Třetí krok : HLEDÁNÍ BOŽÍ TVÁŘE čili úsilí o vnoření se do Boží přítomnosti.
Co to znamená "Boží tvář"
Především je to přirovnání, které s oblibou užívá Písmo sv. o Bohu. Např. "mé srdce si opakuje tvoji výzvu: Hledejte mou tvář!" "Hospodine, tvou tvář hledám. Svoji tvář přede mnou neukrývej…" (Žl 7,8).
Bůh přece nemá tvář, protože nemá tělo. Avšak člověk je stvořen k Božímu obrazu - a to celý člověk, nikoliv jen jeho duše. Proto určitým způsobem, přesahujícím všecky lidské představy, má Bůh to, co člověk nazývá "tvář". "Tvář" v přeneseném slova smyslu je výrazem osobnosti a její svobody. "Tvář" je také "zrcadlem" smýšlení srdce. Výraz "tvář" znamená, že člověk dovede své nitro zaměřovat k jinému člověku laskavě či odvracet se od něho nepřátelsky, že dovede být k němu shovívavý či přísný, velkorysý, spravedlivý, atd.
Toto vše, co má člověk, existuje i u Boha, avšak způsobem, který přesahuje všechny lidské představy. Přítomný Bůh není toliko všemocná bytost nýbrž je v modlitbě můj živý protějšek. Jen ten, kdo nyní má na mysli právě mne a nikoliv jako jednoho z mnohých, nýbrž mne samého v mé jedinečnosti a nezastupitelnosti. I když nejsem než pouhé "nic" před Ním, zalíbilo se Mu právě mne oslovit a se mnou rozmlouvat. Teprve před "Boží tváří" dostává i člověk svou vlastní a skutečnou tvář. Teprve modlitbou tato tvář ožívá a rozvíjí se.
Disponované srdce k vnitřní modlitbě
Jedna z obvyklých zkušeností modlitby je: PROŽITEK BOŽÍ VELIKOSTI ! Písmo sv. je zcela naplněno výroky o Boží velikosti. Logickým důsledkem vědomí Boží velikosti je uvědomování si své malosti. Proto důsledkem Boží velikosti je pokorné smýšlení o sobě - to je první závažná dispozice srdce ! Avšak pokorné smýšlení o sobě mi umožňuje prožít i Boží svatost a v ní mou hříšnost - to je druhá závažná dispozice srdce!
Poznámky:
1. Úskalí ve vědomí hříšnosti záleží
a) v pýše vzdoru - sám Bůh nám zjevil, že jsme hříšníci.
"Když však řekneme, že jsme bez hříchu, sami sebe klameme a není v nás pravdy" (1 Jan 1,8Vědomí hříšnosti tedy nesmí působit rozkladně, nýbrž náleží k počátkům pokání - tj. ke změně smýšlení.
b) v malomyslnosti - když člověk vidí, že stále chybuje a že zlo sahá až ke kořenům jeho bytí, když cítí, jak se všechno zdá být zmatené a bezvýchodné, ocitá se v silném pokušení nad sebou rezignovat:"Doufej, proti veškeré naději", protože máš co činit s Bohem, "který oživuje mrtvé a volá k životu to, co není, aby to bylo…" (Řím 4,17).
2. Reakce člověka na Boží svatost
Boží svatost jakoby člověka nejprve odrazovala. Náš stav se může podobat tomu, co pocítil člověk při zázračném rybolovu, když z hrůzy zvolal: "Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný!"(Lk 5,8). Svatost Boží v nás vyvolává bázeň, abychom nalezli cestu pokory a obrácení. Když tu cestu nalezneme, přitahuje nás opět zpátky, protože Bůh je Láska. Náš stav se Petrovi:"Pane, ke komu půjdeme, ne-li k tobě? Ty máš sova života věčného a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží!"(Jan 6,68-69). Protože tato - třeba i neuvědomělá - touha po Bohu je již modlitbou, každý člověk podle své přirozenosti je bytostí modlící se. Tato touha po Bohu je vnitřní hnutí, které chce prodlévat u Boha, mít s ním společenství v jeho životě. "Můj Bůh jsi TY!" (Ž 140,7) = to je nejhlubší tón lidského srdce.
Temnota v modlitbě
Málokdy okoušíme sladké tajemství modlitby. Nejčastěji je třeba o modlitbu usilovat a v ní se cvičit. To je denní chléb našeho duchovního života. Proto soustředěním se dostat před živého Boha, před jeho Boží tvář a svým vědomím setrvat v posvátné Boží přítomnosti, je prvním namáhavým úkonem modlitby.
Duchovní učitelé mluví o temnotě modlitby. Tento jev je typický jak pro modlitbu, tak pro víru. Mezi modlitbou a vírou je vůbec tak úzká spojitost, že se v praxi zaměňují. Lze říci, že modlitba je základním a vrcholným tvarem víry. Co si nyní povíme o víře, rovněž platí i o modlitbě. Není to nijak překvapující zjištění, že dnes věřit, vyžaduje odvahu.
Je to pocit nekonečného moře temnoty v otázkách lidské závislosti na milost a nemilost, na biologických i společenských silách. Je to temný pocit, že smrt i v kráse mládí sedí uprostřed našeho života. A toto je tím vlastním argumentem, hlubinným a vše uchvacujícím proti mé víře.Je to zkušenost života - zakoušení temnoty. Ale tento argument je naopak i argumentem mé víry! Neboť zakoušet temnotu, znamená zakoušet tajemství. A křesťanství neučí přece nic jiného, než že tajemství zůstává věčně tajemstvím a že toto radikální tajemství je blízkost vydávající se a darující se Boží lásky. A tato "blízkost" temnější než prázdnota člověka je Světlo, jež chce být nazýváno Bohem, který kvůli nám se stal i člověkem.Vitálně se otevřít této temné blízkosti a ji přijmout, lze nazvat vírou. A že tato víra právě znamená: vydat se této přítomné "temnotě" napospas veškerou silou duha - srdce, zkrátka s totální naší existencí. A to není pro člověka snadné. Zakoušet temnotu Boží přítomnosti je pro křesťanský život něco nejvlastnějšího. Proto tento stav je i pro naši modlitbu nejčastější.
Vydržet tuto prázdnotu při modlitbě, má hluboký smysl a nemůže být nahrazen žádnou prožívanou sladkostí.
Skutečnost Boží se může projevit rozličnou silou, od sladkého závanu až k mohutnému zážitku, který člověka zcela zaplaví. To je však již vítězství v temnotách a v uzavřenosti pozemského bytí. Tato charakterizovaná temnota ve víře, a tím i v modlitbě, je základním důvodem i ostatních temnot v mystické modlitbě, které nazýváme "mystické noci".
Překážky soustředění
Překážky rozeznáváme vnější a vnitřní. Vnější překážky jsou svět a ďábel. Nás budou zaměstnávat především překážky vnitřní, tj. překážky ze strany našeho "já".
1. Neklid srdce
Příčiny tohoto neklidu jsou: Výčitky svědomí zaviněné nevěrností vůči Boží milosti, nezřízené žádosti, konečně každý hřích, přílišné starosti, jak o nich mluví Pán v Evangeliu: "Nedělejte si přílišné starosti o svůj život, co budete jíst." (Mt 6, 25-34), těkavost mysli, úzkostlivost - skrupule.
Léky na neklid srdce: lítost, protože jí se smývá vina, důvěra, kterou je duše pozdvihována k Bohu - svatá povznesenost mysli, kterou je odstraňována veškerá úzkostlivost v pozemských věcech.
2. Roztržitost
a) Roztržitost vyvolaná neukázněnou představivostí
(jsou to představy zrakové nebo sluchové). Tato roztržitost vědomě nevyvolaná nezabraňuje vnitřní modlitbě. Ale činí ji obtížnou. Touto roztržitostí není třeba se zneklidňovat, nýbrž trpělivě ji snášet.
b) Roztržitost rozumová. Je roztržitost samotné mysli, a to tak, že mysl již více nesměřuje k Bohu, ale je okupována jiným předmětem. Tato roztržitost v zásadě přerušuje vnitřní modlitbu, protože člověk nemůže o určité skutečnosti přemýšlet. Přesto však lze říci, že když intence vnitřně se modlit trvá, a objeví se nedobrovolně intelektuální roztržitost, mysl na ni reaguje tak, že ihned se zaměřuje k Bohu, potom vnitřní modlitba trvá. Nedobrovolné roztržitosti při modlitbě jsou všeobecným zjevem. Nikdo jim neunikne a nelze se jich dokonale zbavit. Neboť slabost lidské přirozenosti nemůže psychologicky dlouho vydržet mít pozdviženou mysl k Bohu.
Léky: Především je třeba odstranit příčiny dobrovolných roztržitostí. Všeobecným lékem je snaha žít stále v přítomnosti Boží. Sv.František Sáleský radí: "Když doléhá roztržitost, nebojujme přímo proti ní, nýbrž vroucněji a pozorněji usilujme v modlitbě přimknout se k Pánu."
3. Vyprahlost
Je to nedostatek zbožných myšlenek a afektů vůle v modlitbě. Jinými slovy je to jakási prázdnota, bolestivý pocit neplodnosti duše. Vyprahlost se liší od roztržitosti tím, že vyprahlost je jakési "schoulení se do sebe", kdežto roztržitost je tíhnutí, odvádění mysli k vnějším věcem. Ovšem může zde být závislost, vyprahlost může být zapřičiňována roztržitostí (zejména dobrovolnou). Vyprahlost se liší od nechuti k modlitbě. Neboť nechuť nevylučuje zbožné myšlenky, kdežto vyprahlost ano. Vyprahlost není identická ani s opuštěností. Neboť opuštěnost je stav silně aktivní a bolestivý, kdežto vyprahlost je bez afektů, až na pocit prázdnoty.
Léky: vhodné je pečlivě konat duchovní čtení a usilovat o čistotu srdce. Kdo je ve vyprahlosti, ať neztrácí ducha. Ať ve své bázni se pokořuje před Pánem a vytrvává v modlitbě. Nezaviněná vyprahlost je příležitostí k velkým zásluhám.
Trojí kvalitativní stupeň vnitřní modlitby
a) Meditativní modlitba
Pokud ve vnitřní modlitbě převažuje uvažování, tj. meditování o zvolené pravdě, nazýváme tuto modlitbu meditativní. Meditace je vůbec základním stupněm vnitřní modlitby. Tento stupeň modlitby má zvláštní vztah k Boží pravdě. Avšak nesmí to být jen záležitostí rozumu. Pak by to byla jen teologie a ne modlitba.
Meditativní modlitba má svůj vnitřní vztah k božské ctnosti víry. Je jejím nejduchovnějším výrazem a jakýmsi transparentem. Proto je zvlášť osvěcovaná osvětnou milostí pomáhající, která za dané situace lidského srdce může být umocňována darem rozumu. Avšak v úkonu božské ctnosti víry působí i druhá modalita milosti pomáhající, totiž milost inspirující. Milost inspirující je hlubinnější, než milost osvětná. Je totiž nesena lidskou vůlí, jejímž nejvlastnějším účinným prostředím je lidské srdce. Tím se dostává do intenzivnějšího vlivu božské ctnosti lásky, která "skrze víru působí". Dokonce může být umocňována za dané situace darem moudrosti.
Několik poznámek k meditativní modlitbě
Aby meditace byla vpravdě modlitbou, musí vycházet z Boží milosti a projevovat se touhou zalíbit se Bohu.
Vnitřní vývoj meditace
Její vývoj principiálně záleží v evoluci myšlenek a představ, které byly získány již dřívějším poznáním a vtištěny do pam?%
Žádné komentáře:
Okomentovat